Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

Zábavná koupel

Nebe se vztekalo. Kapky deště naléhavě bubnovaly do oken a vytvářely tak dlouhé lesklé cestičky. Listopad se ukazoval ve své kráse. Spoustu lidí to pobuřovalo a ti movití odjížděli do tropů. Já měl podzim rád. Nebyl jako léto, kdy občas prší a občas hřeje slunce, ani jako zima, která slibuje sníh a přichází pouze s blátem. Byl stálý. Měl jsem rád stálé věci, co se nemění. Jen se procházet v parku a prohlížet si okolí, jež září všemi barvami. Stát, nechat si namočit vlasy deštěm a zhluboka se nadechovat toho pročištěného vzduchu. Vychutnávat si ten moment, kdy zalidněný Seattle není tak znečištěný. Na nic nemyslet.

Potichu jsem zavrněl a přitulil se ke svému zdroji tepla. Oči jsem se přinutil otevřít až po pár minutách. Opatrně jsem se vyvlékl ze Sebastianova objetí, zvedl se na loktu a podíval se na něj. Překvapilo mě, že ještě spí, ale měl jsem neopakovatelnou možnost si ho prohlédnout takhle zblízka. Rysy ve tváři měl uvolněné a jemnější než obvykle. Do tváře mu spadalo pár pramínků vlasů a mnou náhle zamávala touha mu je odhrnout, jenže jsem nechtěl riskovat – co kdybych ho vzbudil? Byl tak krásný. Ta světlá pleť, havraní vlasy, krásně tvarované rty... Připomínal anděla a pána zla zároveň.

Mohl bych ho takhle pozorovat celý den, ale měl jsem své vlastní potřeby. Sklouzl jsem z postele a pokusil se postavit na nohy. Místo očekávaného dopadu a protažení, mi tělem projela ostrá bolest. Nejvíce se zdržovala v oblasti pánve a boků, jasně jsem ji ovšem vnímal i v kříži a podbřišku. Tiše jsem zasyčel, zhluboka se nadechl a pokusil se napřímit. Mé oblečení bylo k nenalezení, proto jsem si na sebe oblékl Sebastianovu košili. Byla mi někam pod zadek a rukávy jsem měl o trochu delší, ale hýbat se v ní dalo dobře.

Nakonec se mi povedlo dostat se z místnosti. Rozhlédl jsem se kolem sebe; Sebastian měl pravdu, opravdu jsem byl schopný se tu ztratit. Potichu jsem za sebou zavřel dveře a mé další kroky směřovaly ke dveřím zhruba deset metrů od pokoje, ze kterého jsem vyšel. Naneštěstí to nebyla koupelna.

Naskytl se mi pohled na místnost velkou asi jako můj a Somův byt. Stálo v ní mnoho šatních skříní a botníků. Mohl vůbec někdo tohle všechno vynosit? Přešel jsem k jednomu velkému šuplíku a otevřel jej. „Páni..." vydechl jsem tiše. Tolik kravat a v tolika barvách! Skutečně? Tak tohle dělá se všemi těmi penězi? Nevěřil jsem svým očím. Co mě ale napadlo jako další, byla skutečnost, že bych mu je rád vybíral. A rád mu je vázal. No, to se určitě stane, Cieli. Samozřejmě bych to nebyl já, abych neuzemnil sám sebe. Raději jsem tedy odešel a hledal dál. Protože ne, opravdu jsem si ji z toho rána s kocovinou nepamatoval.

Na druhý pokus jsem koupelnu opravdu našel – ale jinou. Páni, on má dvě koupelny! Byla rozhodně větší než můj pokoj. Celkově mi to od včerejška připadalo větší než minule. Možná to tu bylo nafukovací. Bůh ví, čeho byl Sebastian doopravdy schopný. „Na co mu to všechno je?" povytáhl jsem obočí. Luxus. Šedý mramor na zdech, bělostná dlažba pod nohama a černobílý nábytek s prvky zlaté před očima. Došoural jsem se k umyvadlu a opřel se o něj dlaněmi. Odraz v zrcadle, jako by se mi vysmíval. Účes ala Divoká noc mi neslušel. Pokusil jsem se vlasy nějak upravit, šly mi na všechny strany. Bez šance. A čím víc se mi nedařilo, tím víc jsem si začal uvědomovat, co se vlastně stalo. Vypadal jsem nějak jinak? Asi ano. Připadalo mi, že má pleť je mnohem jasnější a zářivější než obvykle a mé tělo bylo celé rozbolavělé – jako kdybych nikdy v životě necvičil. Ale ty jsi taky nikdy necvičil. Mé podvědomí se právě probralo. A ječelo na mě. Zbláznil ses?! Zamiloval jsem se do pohledného, bohatého muže co si pro mě nachystal nějakou viktoriánskou mučírnu. Měl o mně nejspíš dost zvláštní představy a asi mě viděl spíš jako nějakého sexuálního otroka než možného partnera. Přesně tak, Cieli. Prožil jsi své „poprvé" s mužem, co tě nemiluje.