Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

Sladké probuzení

Sebastian Aloise pozorně pozoroval jako šelma svou kořist. Nevystartoval po něm, zachovával si svou hrdost a na pohled i chladnou hlavu, přestože jeho oči by mohly v tuto chvíli vraždit.

„Michaelisi," odtušil stroze a pevně sevřel mé zápěstí, až jsem potichu zaskučel. Nejspíš si neuvědomil svou sílu, protože hned o něco uvolnil své sevření.

„Pusť ho," zasyčel Sebastian a nehnul při tom ani brvou. Naštěstí měl Alois stále trochu rozumu a oněměle ze mne stáhl ruce. Vážně jsem si přál v tu chvíli něco říct, jenže mé tělo už nedokázalo dál snášet to množství alkoholu a než jsem se nadál, v nuceném předklonu jsem vyvaloval obsah svého žaludku.

Alois ode mne okamžitě odskočil a Sebastian udělal přesný opak; jemně mě nasměroval k trávníku a já se s nesmírnou úlevou uklidňoval, že jsme v relativním přítmí.

„Neboj se, podepřu tě." Jednou rukou mě objímal kolem ramen, ale ne nijak jemně. Pevně mě tisknul ke svému tělu a já si byl jistý, že to nebylo mou váhou, ale faktem, že se opravdu neudržím na nohou. Tělo se mi třáslo jako osika. Pokusil jsem se ho od sebe nemotorně odstrčit, ale vzápětí jsem znovu zvracel. A pak ještě jednou.

Netušil jsem, jak dlouho to ještě bude trvat, protože i poté, co jsem měl žaludek prázdný a už ze mě nic nešlo, zmítaly mým tělem křečovité stahy. V duchu jsem se zapřísáhl, že už se v životě takhle neopiju. O tak příšerné situaci se stejně nedalo mluvit nahlas. Dlaně jsem si opíral o stehna, stále v předklonu, a snažil se to vydýchat. Slzy mi stékaly po tvářích a já si to nemohl ani utřít. Zvracení bylo opravdu vyčerpávající.

Sebastian mě opatrně pustil a podal mi bavlněný kapesník s logem jeho firmy. „Na." V duchu jsem se nad tím zasmál. Kdo v dnešní době ještě používá bavlněné kapesníčky? Navíc s logem.

Vděčně jsem jej přijal a otřel si slzy a ústa. I tak jsem se ale nedokázalo odhodlat k tomu podívat se na něj. Přál jsem si být všude jinde, jen ne tady. Chtěl jsem se zkrátka propadnout do země.

Alois ještě pořád postával u vchodu do baru a sledoval nás. Potichu jsem zaúpěl, skryl si obličej do dlaní a snažil se zachovat klid. Tenhle okamžik byl nepochybně tím nejhorším v mém životě. Pokusil jsem si vybavit ten předchozí – to bylo Sebastianovo odmítnutí. Ale tohle bylo mnohem, mnohem víc než pouhé ponížení. Zariskoval jsem a pohlédl svému „zachránci" do tváře. Díval se na mě, ve tváři naprosto vyrovnaný, nic neříkající výraz. Pak jsem se otočil k Aloisovi, který sám vypadal poněkud zahanbeně. Zle jsem se na něj podíval, ale zároveň jsem si byl jistý, že se v mém pohledu neodráží jen vztek, ale i zklamání. Hořké, skličující zklamání.

„Já, um... Půjdu," zahuhlal Alois. No jistě, najednou se ta jeho energická a až směšně veselá povaha vytratila. A spolu s ní se i on vytratil z našeho dohledu zpátky do baru.

Zůstal jsem se Sebastianem sám a nebyl jsem si jistý, jestli jsem za to vděčný. „Omlouvám se," zamumlal jsem a pohledem skenoval kapesník. Žmoulal jsem jej v rukou a pevně si tiskl spodní ret mezi zuby. Vážně nerad jsem se omlouval, jenže tady to bylo na místě.

„Za co se omlouváš?" hleděl mi do očí. Ani se nesnažil předstírat hloupého a chápavého. Snažil se vychutnat si mě. Jeho oči se znepokojivě leskly a najednou mi to připomnělo barvu toho Martini, co jsem před nějakou dobou zvesela popíjel.

„Za to, jak jsem ti volal. A jak jsem tě málem pozvracel. Že jsem ti způsobil problémy. Je toho hodně." Cítil jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Bože, jak moc se mi teď chtělo prostě umřít.

„Tohle se přihodilo každému, jen možná ne tak dramaticky jako tobě," pronesl suše. „Já jsem pro posouvání hranic všema deseti, jenže ty své neznáš. Tohle jsi přehnal. Hodláš z toho udělat zvyk?"