Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

Moje slabost

S dlouhým povzdechem jsem se zapřel zády o kupku sena a zahleděl se na vymetenou oblohu. Nastal třetí den mého pobytu v rodném městě, a ze mě mezitím stihlo vyprchat veškeré nadšení. S každou další minutou jsem si začínal připadat víc a víc prázdný, čekajíc na něco, co projasní mou melancholickou náladu. Při zaslechnutí kroků jsem natočil hlavu směrem k terase a zahlédl Elizabeth s Aloisem. Ti dva vypadali jako z jiného vesmíru. Mohli mít na sobě jen jednoduché volné oblečení, a přesto budili dojem dokonalého bohatého páru. Alois s jeho výškou, modrýma očima a neuvěřitelně dlouhými řasami, a Elizabeth s hustou blonďatou kšticí a krásnou postavou. Jako by vypadli z módního časopisu.

Někdy jsem si říkal, jak jsem se vlastně k těmto dvěma mohl dostat. Nebylo na mě nic výjimečného. Moje vlasy nebyly tak hravě rozcuchané jako Aloisovy, ani výškou jsem ho nedohnal. Byl jsem jen malý hubený chlap, co vzhledově připomíná čerstvého maturanta. Možná proto se na mě taky Sebastian vykašlal.

Při vzpomínce na něj jsem bezděky odemkl zámek obrazovky telefonu a podíval se do protokolu se zablokovanými telefonními čísly. Z práce mi volali desetkrát, Sebastian osobně třicetkrát, nemluvě o SMS zprávách. Měl jsem chuť se vším seknout, jenže Alois mi zakázal si své kontakty odblokovat, dokud nebudu mít kompletně čistou mysl.

„Cieli!" Z úvah mne vytrhl ženský hlas a přibližující se kroky. Abych se vyhnul zbytečné konverzaci, zvedl jsem se, oprášil si šortky a zapískal. Opodál se pásl Frelsi, takže ke mně doklusal během pár vteřin. Upřímně jsem si toho anglického plnokrevníka oblíbil. Navíc to byl potomek mého koně z dětství. „Cieli, nejdeš se nasnídat?"

Zahákl jsem ukazováček za ohlávku vysokého vraníka a zatřásl hlavou: „Nemám hlad." Přešel jsem k plotu, vylezl na něj a s jeho pomocí se vyšvihl na koňský hřbet. „Trochu se projedu. Vrátím se až na oběd, dobře?"

Mladé ženě spadl úsměv ze rtů, sklopila pohled a pokusila se ze sebe vynutit alespoň pozitivní odpověď: „Neboj se, povím jim to. A jeď opatrně. Na neosedlaném koni to není žádná legrace." Zastrčila si blonďatý pramen vlasů za ucho, mrkla na mě a vydala se na odchod.

„To vím až příliš dobře..." zamumlal jsem, jemně stiskl holeně k sobě a trochu se zhoupl, abych koně přiměl ke kroku.

Projížděl jsem kolem všech možných pastvin, polí a luk v okolí, dokud jsem se nezastavil na rozsáhlé planině. Obvykle v tuto dopolední dobu pražilo sluníčko, nicméně dnes se s každou přibývající hodinou ochlazovalo. Nejmoudřejší by bylo vrátit se co nejdřív za ostatními, jenže to se mi vůbec nechtělo. Rozhodl jsem se tedy využít poslední minuty slušného počasí, položil se na Frelsiho hřbetě na břicho a zavřel oči. Do dokonalého ticha pronikal jen zvuk vrabčáků, šumění trávy a poryvy větru. Úžasné. Tedy dokud jsem nezaslechl motor auta. Okamžitě to zachytilo mou pozornost, neboť auto prudce zastavilo, vjelo až ke kraji silnice a tam také zaparkovalo. Otráveně jsem zamžoural směrem k podivnému turistovi, dokud mi to nedocvaklo. Z auta vylezl muž v černých přiléhavých džínách a bílé košili, sluneční brýle si zahákl do výstřihu a upřel své karmínové oči přímo na mě. Ve vteřině jsem se napřímil a s pusou pootevřenou v překvapení na něj zíral.

„Zatraceně, Cieli. Copak mi nemůžeš odpovědět alespoň na jednu pitomou zprávu?" zavrčel tiše, ale vmžiku zatřásl hlavou a v koutku úst se mu zvedl drobný úsměv. Zjevně nechtěl být nepříjemný.

„Sebastiane... Co tu děláš?" dostal jsem ze sebe přiškrceně, sesedl z koně a chytil ho za ohlávku pro případ, že by chtěl utéct. Opatrně jsem s ním přešel až ke svému partnerovi. Zdali se to tak dá vůbec nazvat.