Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

Bolestivé přiznání

„Sebastiane?" promluvil jsem po několika dlouhých minutách do ticha. Oba jsme byli schoulení pod peřinou v obrovské barokní posteli v herně, aniž bychom prohodili jediné slovo. Cítil jsem, jak se chlad z místnosti pomalu sune k mým promrzlým končetinám – přikrývky přestávaly fungovat.

„Ano?" ozval se tiše, hledíc na strop. Otočil jsem na něj hlavu a chvíli si ho mlčky prohlížel. Málokdy jsem měl možnost dělat něco takového, určitě ne zblízka, když jsme byli oba vzhůru.

Zaujatě jsem sledoval jeho ostře řezanou čelist, pootevřené rty a oči s neuvěřitelně černými a hustými řasami. „Jen jsem si chtěl povídat," hlesl jsem a uhnul pohledem, jakmile se na mě otočil. Pomalu jsem se posadil, prohrábl si pocuchané vlasy a natáhl se pro své oblečení. Vše jsem si postupně oblékal a snažil se ignorovat jeho pohled. Nedokázal jsem rozeznat, zda po mě chce skočit a znovu to ze mě servat nebo mě jen obejmout a pokračovat v nicnedělání.

„To je u tebe nezvyklé," podotkl a začal dělat totéž co já. Poté se ke mně přisunul a konečky prstů okopíroval délku mé páteře od týlu až ke kříži. „Je tvé tělo v pořádku?" Připomenul, že tentokrát byl viditelně hrubší než prvně. Ne, že by mi to vadilo. Byl jsem z toho tak nějak rozbolavělý a omámený, ale byl to hezký pocit. Příjemná únava.

Zatřásl jsem hlavou. „Nic to není. Jen doufám, že tohle zmizí," pokynul jsem hlavou k mému začervenalému zápěstí. Kdybych s ním tolik necukal, zatímco bylo svázané, nestalo by se to. Jenže ono nešlo zůstat v klidu, zvlášť když máte mezi nohama Sebastiana. „A tohle, tohle a tohle taky," ukazoval jsem na jasně červené flíčky na mém těle, když jsem si dopínal košili.

„Já doufám, že ne. Jen ať všichni vědí, že už někomu patříš," opáčil s úsměvem a okamžitě mě tím odzbrojil. Proč se takhle sladce nemohl chovat častěji? Upřímně, můj život by byl mnohem snazší. Znělo to rozhodně něžněji, než kdyby začal mluvit o tom, jak mi dá obojek se jmenovkou a jeho telefonním číslem. „Vlastně... Chci, abys přišel i zítra. Sice máme domluvené víkendy, ale v sobotu mám jednu schůzku..."

„Nemůžu," povzdechl jsem si, „jedu pryč."

„Kam jedeš?" podezíravě povytáhl obočí, jako by byl snad věrnou kopií Francis, co potřebuje vědět úplně všechno.

„Do Portlandu," řekl jsem a zvažoval, jestli neutéct. Naštěstí byly mé smysly dost jasné na to, aby mne přiměly zvednout se z postele dříve, než měl šanci se ke mně natáhnout a chytit mě za paži.

„To snad nemyslíš vážně," zvýšil trochu hlas a upřeně na mě zíral. Trochu jsem se ošil a otočil se na něj.

„Proč bych to nemyslel vážně? Není víkend. Můžu si jet kam chci, a tobě to může být jedno," svraštil jsem obočí. „Nebo na mě snad vytáhneš stranu a odstavec smlouvy, který jsem přehlédl?" Neměl jsem rád tohle jeho chování. Stačilo mi to v práci. Jako bych byl já ten nejhorší!

„Nemůžeš jet takhle daleko sám. Jsi můj. Musím tě hlídat."

Zadíval jsem se na něj a hledat v jeho tváři alespoň jedinou známku legrace. Ještě víc mě to naštvalo. „Nenechám tam přeci jet Aloise samotného!" namítnul jsem a ihned se zarazil. To jsem říct neměl, akorát jsem to zhoršil. Neuměl jsem se v Sebastianově přítomnosti kontrolovat. Nehlídal jsem si, co říkám.

„Aloise?" zavrčel. „On má jet s tebou? V jednom autě?"

„Ne, on poběží za mnou," odvětil jsem příkře.

„Cieli."

„Co je? Jsme přátelé. Copak to není jasné?" rozhodil jsem rukama. Můj vztek očividně nebyl brán v potaz. Nikdy bych si s Aloisem nic nezačal, byl to můj dlouholetý kamarád, neviděl jsem ho tak, jako on mě.