Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

Svázání těla i duše

Se sebevědomým výrazem jsem zvedl zrak od smlouvy a zachytil Sebastianův pohled. Těžko říct, co si v tu chvíli myslel, ale vypadal docela spokojeně. „Co teď?" odvážil jsem se vyslovit svou největší obavu.

„Teď, když už je to oficiální, rád bych ti ukázal i tu praktickou stranu mince..." ztišil hlas a mně se rozbušilo srdce. Znáte ten pocit ze zábavního parku, kdy se bojíte toho, co vás čeká, ale ve stejnou chvíli se těšíte a jste šíleně zvědaví? Tak jsem se cítil já. Celkově mi náš vztah připadal jako na horské dráze. „Vím, že je čtvrtek, ale přestávám to zvládat. Chybíš mi," přiznal šeptem a probudil tím snad každou buňku v mém těle. Do břicha se mi vracel ten třepotavý pocit a hruď hřála – tedy než mě udeřila realita. Ano, Cieli, přesně tak. Jenže mu nechybíš ty, ale tvé tělo.

„Takhle se zve na rande?" povytáhl jsem obočí a tvář se mi zkroutila do samolibého úšklebku. „Ještě se máte hodně co učit, můj pane. Kdokoliv jiný by vám otevřel východové dveře," koutkem oka jsem se na něj zadíval a on vycenil zuby jako lev, co si sjednává pořádek ve vlastní říši. Se Sebastianem jsem se velmi často pohyboval na tenkém ledě, ale moc rád.

„Budeš mě poučovat o výuce? Jsi můj. Měl bys být rád, že jsem tě ještě nepřehnul o ten stůl, když jsi mi to dnes před schůzí nedovolil," propaloval mne pohledem.

„Ale kdeže," zavrněl jsem tiše, zvedl se ze židle a elegantním způsobem si prohrábl vlasy. „Jen tě upozorňuji, že mám stále možnost volby, tak si na to dávej pozor," dodal jsem. Sebastian se zachoval naprosto předvídatelně; nestihl jsem ani napočítat do pěti a už jsem byl silou připnutý zády ke zdi. Těkal jsem mu očima po těle a všímal si každého detailu. Každičkého napjatého svalu a chvění, kapičky potu, co si razila cestičku do jeho výstřihu... Ach ano. Nejsi jediný, komu tohle chybělo. „Chtěl jsi mi něco?"

„Jsi pěkně neposlušný," zasyčel a stiskl mi zápěstí pevněji, „máš to mít." Následoval dlouhý, nespokojený povzdech. Musel se dost přemáhat, aby se přinutil osvobodit mě, no nakonec tak učinil. Měl jsem v plánu ještě něco dodat, jenže sotva jsem stihl otevřít ústa, trhnul rychle rukou a opřel si předloktí těsně vedle mé hlavy. Zabraňoval mi v možnosti odejít vlastním tělem, aniž by se mě vůbec dotýkal. Ukazováčkem druhé ruky mi zvedl bradu a intenzivně se mi zadíval do očí. „Cieli," oslovil mě zastřeným hlasem, „půjdeš se mnou ke mně domů?"

Zorničky se mi rozšířily a možné obranné manévry se z mé hlavy vytratily až příliš rychle. Tohle byl přesně ten způsob manipulace a jistého nenásilného násilí, jaké dokázal jen on. „Myslím, že tohle se nedá odmítnout, co?" zamumlal jsem se tiše a on se spokojeně usmál.

Jeho apartmán na mě tentokrát působil známě, jako by mě vítal. Zvláštní.

„Jdeme?" zadíval se na mě a zavadil pohledem o rozlehlé foyer vedoucí nahoru do pokojů, kde se nacházela i herna.

„Hm? Říkal jsi něco?" zazíval jsem a protáhl se. Nechápavě mě sledoval, ale došlo mu to včas.

„Jestli jdeme. Myslím, že bych mohl uvařit něco k večeři, co říkáš?" zeptal se, přistupujíc na mou hru. Přikývnul jsem a přemístil se s ním do kuchyně, abych mu pomohl. Umyl jsem si ruce a chystal si pánev, olej a další přísady, které jsem potřeboval, a opakovaně se ho přitom letmo dotýkal - bokem, paží, zády, rukama. Byly to malé, zdánlivě nevinné doteky. Pokaždé znehybnil.

„Já vím, co děláš, Cieli," ucedil temně, zatímco naklepával maso.

„Myslím, že se tomu říká vaření," opáčil jsem s nevinným zamžikáním. Vzal jsem si čistý nůž, připojil se k němu na pracovní desce, začal krájet zeleninu a občas do něj nenápadně drcnul.