Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

Nejlepší rande

„Promiň za tohle," povzdechl jsem si. Sebastian mi zdvořile otevřel dveře u zadního sedadla, zavřel je a poté se přesunul z druhé strany vedle mě. Překvapilo mě, že mě chytil za ruku a sevřel ji v té své. Byl to zvláštní pocit, ale líbilo se mi to, proto jsem se odvážil mu stisk jemně oplatit. „Zdravím, Tanako," pozdravil jsem řidiče.

„Dobrý večer, pane Phantomhive," odpověděl profesionálním tónem.

„Za co se omlouváš?" pohlédl na mě Sebastian.

„Za rodinu a... no, nevědí to o mně." Byl jsem trochu nesvůj. Neměli jsme tohle probírat až v soukromí? A to držení se za ruce... Copak jsme mohli takhle před Tanakou? Nakonec jsme oba muži.

„Nemusíš být tak nervózní. Teď už na nic nemysli," věnoval mi intenzivní pohled do očí a pousmál se. Jako by mě zbavil veškerých slov. Jen jsem němě přikývl.

Nejeli jsme zase tak dlouho – než jsem se nadál, byli jsme na místě. Marně jsem se ale rozhlížel a hledal očima slibovanou helikoptéru. Nacházeli jsme se totiž v nějaké zastavěné čtvrti, o které jsem ani nevěděl, že v Portlandu je, a vrtulník potřeboval k vzletu určitý prostor. Tanaka zaparkoval, vystoupil z auta a otevřel mi dveře. Zajímavé, otevírat muži dveře. Napadlo mě, jestli mu to nepřikázal Sebastian. Nebo už jeho řidič všechno věděl...?

„Připravený?" ujistil se. Jen jsem souhlasně zakýval hlavou. Byl jsem zvědavý, jaké to bude, neboť jsem nikdy v životě neletěl, a zároveň mi to nahánělo hrůzu. „Dobře," kývnul a pokynul svému řidiči, že může odjet. Položil mi ruku na záda a jemně mi naznačil kudy jít. Vešli jsme do budovy a před námi byl výtah. Výtah! Hned jsem si vzpomněl na to, co se stalo ráno, a musel se pousmát. Sebastian se na mě zadíval, na rtech lehký úsměv. Takže na to taky myslel.

Dveře se zavřely a vzduch kolem nás jako by se plnil statickou elektřinou, která mezi námi začala sršet. Zavřel jsem oči v chabém pokusu to ignorovat. Naštěstí se dveře brzy otevřely a objevili jsme se na střeše budovy, kde čekala slíbená helikoptéra. Vypadala skutečně luxusně; černá s bílým nápisem Michaelis Company a.s. hned vedle firemního loga. Sebastian se omluvil s tím, že si jen zaběhne pro letový plán a nechal mě tam stát. Ochromeně jsem pozoroval tu obrovskou hlasitou věc, která mi právě z vlasů dělala hnízdo pro ptáky. Nemohl jsem uvěřit, že jsem s něčím takovým souhlasil. Už jsem si rozmýšlel plán útěku, když se Sebastian vrátil a pomohl mi nalézt dovnitř. Rázně za mnou zabouchl dveře, obešel vrtulník a nalezl si z druhé strany. Byla ještě větší, než vypadala – bez problému by se do ní vešlo dalších osm lidí. Chtěl jsem něco říct, ale on se naklonil, aby mě připoutal. Byly to čtyřbodové pásy, spínané dohromady v jedné centrální přezce. Oba horní mi utáhl tak, že jsem se nemohl ani pořádně pohnout. Naštěstí mi to vynahradila jeho blízkost. Dělilo nás jen pár centimetrů, mohl jsem cítit jeho úžasnou vůni. Když mě poutal, tvářil se tak soustředěně... A jakmile byl hotový, letmo na mě juknul a usmál se. Oči mu přímo zářily. Při kontrole jednoho z dolních popruhů jsem podvědomě zadržel dech. Ta blízkost mě asi zabije.

„Teď už mi neutečeš," zašeptal. „Dýchej, Cieli," dodal stejně tak potichu. Zvedl ruku, zlehka se dotýkal mé tváře a já se snažil přimět sám sebe k tomu dýchat. Pomalu sjel prsty až k mé bradě, vzal ji mezi palec a ukazováček a naklonil se ke mně pro polibek. Ten dotek jeho rtů byl tak vzrušující a nečekaný, že jsem musel potlačit nesouhlasné zakňučení, když se odtahoval. Bylo to příliš krátké.

S dlouhým nádechem jsem zaklonil hlavu a pokusil se netřást. Vzal jsem si ohromná sluchátka před sebou tak, jak mi bylo přikázáno, a snažil se zklidnit. Nepokoušel jsem se raději ani vnímat Sebastiana, jak něco hovoří k hlavní centrále a kliká na ty tisíce miniaturních knoflíků. Netrvalo to dlouho a vrtulník se vznesl. Přál jsem si mít odvahu podívat se dolů, jenže se mi šíleně rozbušilo srdce.