Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

Návrat domů

Jeho sebejisté kroky se ozývaly celou hernou. Způsob, jakým malý podpatek jeho bot dopadal na mramorovou podlahu, probouzel každou buňku v mém těle k životu. Vnímal jsem strach a vzrušení zároveň; oči jsem měl zakryté hedvábným černým šátkem a nemohl tak vidět vůbec nic.

„Odjet tak daleko..." proťal dominantní hlas ticho. Ona postava se za mnou zezadu přiblížila a položila jednu svou ruku na mé rameno. Instinktivně jsem zatajil dech. „A neozvat se mi..." dodal přísnějším tónem, stáhl ze mne ruku a postavil se naproti mně. Neměl jsem ponětí, jak daleko ode mne se nachází, ale mohl jsem to odhadnout tak na metr. Zahanbeně jsem sklopil hlavu k zemi. Po pár vteřinách jsem na bradě ucítil něco studeného a okamžitě rozpoznal ten bičík s placatým zakončením, jež býval obvykle pověšený kousek od důtek. „Copak se to dělá?" zavrčel, zvedl mi s pomocí bičíku bradu výš a jemně se s ním dotkl mé tváře, jako by se mě jím chystal uhodit.

„Ne..." zašeptal jsem a rozechvěle se nadechl. Přál jsem si, aby tu věc od mé tváře co nejrychleji oddálil. Naštěstí tak učinil, ale místo toho se koženka ocitla v blízkosti mého pozadí. První zvuk a vzápětí štípnutí. Narovnal jsem se a skousnul si ret.

„Neslyšel jsem."

„Ne," zopakoval jsem trochu hlasitěji a zaznamenal další štípnutí. Tělo jsem měl v jednom ohni. Jak mě tohle mohlo vzrušovat?

„Odpovídá se pánovi takhle krátce?" Zněl chladně, neústupně a zároveň vzrušeně. Bylo těžké to rozeznat. Všímal jsem si jen dalšího štípnutí. A dalšího. A dalšího.

„Ne, neodpovídá, pane. Omlouvám se." Měl jsem znatelně nakřáplý hlas a to zřejmě nebylo to jediné – mé zábrany také pomalu a jistě křupaly. Černovlasý muž se spokojeně usmál, přiblížil se a promnul mé pozadí v dlaních. Poté ale místo úlevy následovalo další šlehnutí bičíkem, tentokrát ostřejší.

„Když jsi tak uvědomělý, asi víš, co čeká ty neposlušné," podotkl a udělal totéž co předtím. Heknul jsem a chytil ho za ramena, abych se vůbec dovedl udržet na nohou. Tělo se mi třáslo a mé smysly byly plné jeho překrásné vůně, jeho hlasu, jeho doteků a celého jeho bytí. Patřil jsem mu, byl jsem jen jeho a on si se mnou mohl dělat, co se mu zachtělo. A to přesně se mi na tom líbilo. „Nemyslíš si, že by sis o to sám měl říct, aby to bylo spravedlivé?" zavrněl kousek od mého ucha.

„Potrestej..." odmlčel jsem se. „Potrestejte mě, pane... Prosím, potrestejte mě." Opřel jsem si čelo o jeho hruď a křečovitě zavřel oči při zaslechnutí bičíku, jak protíná vzduch při pohybu. K mé smůle (a štěstí zároveň) se zastavil jen kousíček od mé kůže.

„Třikrát. Intenzitu budu zvyšovat. Pokud vydáš jediný zvuk, zvýší se počet." Němě jsem přikývl. První rána byla srovnatelná s těmi předchozími, pak si dal spousty práce s hnětením mého pozadí a pokračoval. U třetí jsem tiše zakňučel, což bylo slyšitelné, a tudíž mě čekala další. Zakončení biče sjelo o pár milimetrů níž, a tentokrát se ozvalo plesknutí hlasitěji. Zalapal jsem po dechu, dlouze zapředl a natiskl se tělem na to jeho. „Tak přeci jen se ti to líbí. Cieli, ty se mi až moc bráníš. Můžeš působit neoblomně, jak jen chceš, ale ve skutečnosti toužíš po submisivnosti. Je to těžké, viď? Neustále na někoho dohlížet a dělat si starosti. Stát před velkými rozhodnutími. Doopravdy si jen přeješ, aby to vše udělal někdo za tebe. Aby ti někdo řekl, co máš dělat. Na nic nemyslet. Jen poslouchat," šeptal kousek od mého ucha. Další šlehnutí mě přimělo prohnout záda a táhle zasténat. „...Protože jsi rozený submisiv."

S prudkým nádechem jsem se narovnal a uhodil se hlavou do sluneční clony. „Au..." postěžoval jsem si tiše, položil si dlaň na čelo a rozhlédl se. Ach ano.