Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

Zvrácené myšlení

Udělal jsem několik váhavých kroků dopředu a těkal očima po místnosti. Ruce jsem stále držel založené na prsou a jednou z nich si pevně svíral paži.

Místnost to byla krásná, o tom žádná. Podlaha pode mnou byla se vzorem šachovnice a já šachy miloval. Zdi po pravé a levé straně byly matně rudé a přes protější zeď se táhlo obrovské okno s výhledem na celý Seattle. Měsíc už se rýsoval na obloze a obklopovaly ho hvězdy, takže to byl překrásný pohled, obzvlášť z takové výšky.

Beze slova jsem procházel kolem černých polic s různými erotickými pomůckami a všiml si vysokého stojanu s chladičem na víno. Místo vína v něm ale byla jen spousta kostek ledu – nechápal jsem proč, ale netušil jsem ani o spoustě jiných věcí, že vůbec existují a používají se na takovéto účely. Prošel jsem kolem tmavě červeného třásňového koberce, přejel konečky prstů po černém koženém gauči a pohlédl na postel, která mě zaujala asi nejvíce. Byla v pravém rohu místnosti, zhruba naproti gauči, a byla obrovská. Patřila mezi ty barokní postele, které za sebou mají velkou pelest, a její kraje zdobily krásné ornamenty. Tato postel měla pelest černé barvy, ale perfektně to vyvažovaly stříbrné růžičky po okrajích a bílé saténové povlečení s občasným červeným ornamentem. Dokonale to ladilo s železným pentagramem přidělaným opodál, který měl na každém cípu své hvězdy háček, ze kterého visela pouta od těch kovových až po kožené. Vedle byly pověšené i provazy různých tlouštěk a barev. Nemohl jsem se rozhodnout, jak na mě tato místnost působí. Nevinnost a zvrácenost. Jemnost a hrubost. Submisivita a dominance.

Sebastian mě soustředěně sledoval – věděl jsem, že bude – s absolutně nečitelným výrazem. Přecházel jsem dál do prostoru pokoje a on mě následoval. Ta roztřepená věc mě fascinovala. Nejistě jsem se jí dotkl; byla kožená s velkým množstvím střapců.

„Tomu se říká důtky." Jeho hlas byl tichý a mírný. Myslel si snad, že mě tím uklidní? Takže důtky, jo? Byl jsem tak nějak v šoku. Mé podvědomí nejspíš někam emigrovalo, nebo demonstrativně mlčelo, nebo ho kleplo a bylo po něm. Dokázal jsem to všechno jen pozorovat a snažit se vstřebat to, co jsem právě spatřil. Cítil jsem něco jako strach. Ano, ten pocit ve mne vskutku převládal. Ale nebál jsem se Sebastiana. Něco mi říkalo, že on by mi nikdy fyzicky neublížil, pokud bych mu to tedy nedovolil. „Tak už něco řekni," vyzval mě.

„Jsi sadista?"

„Jsem dominantní." Jeho oči zaplály jako oheň.

„Co to znamená?" zašeptal jsem.

„To znamená, že chci, aby ses mi vědomě podřídil. Ve všem."

„A proč bych to měl dělat?" povytáhl jsem obočí. Podřídit se? Já, člověk, který kolem sebe po celý život jen kopal, aby si zachoval důstojnost a alespoň trochu svobody?

„Abys mě potěšil," zavrněl a sklonil hlavu k jedné straně. Na rtech měl náznak úsměvu. Měl jsem pocit, že na něj zírám s otevřenou pusou. Potěšit Sebastiana Michaelise. A v tom samém okamžiku jsem si uvědomil, že to je přesně to, co chci udělat. Chtěl jsem, aby se mnou byl zatraceně spokojený. „A já chci, abys mě chtěl potěšit."

„A jak to mám udělat?"

„Mám svá pravidla. Slouží k tvému prospěchu a k mému potěšení. Pokud se jimi budeš řídit a já s tebou budu spokojený, odměním tě. Pokud ne, potrestám tě, a ty se z toho poučíš. Musíš mě poslouchat," vysvětlil šeptem.

„Odměníš mě?" Čím? Tyhle věci mi nepřipadaly jako něco, co mě odmění. Spíš to připomínalo mučící stroje z viktoriánské Anglie.