Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

Nepříjemná konverzace

Srdce mi tlouklo jako zvon. Výtah sjížděl do prvního patra a já se dral ven hned, jak se jeho dveře otevřely. Uháněl jsem k širokým proskleným dveřím a pak už se ocitl na svěžím, vlhkem prosyceném vzduchu Seattlu. Zvedl jsem hlavu a nechal se smáčet osvěžujícím deštěm. Zavřel jsem oči a s hlubokým očistným nádechem se snažil posbírat zbytky své duševní rovnováhy.

Žádný muž na mě nikdy nezapůsobil tak jako Sebastian Michaelis, a já netušil proč. Byl v tom jeho vzhled? Nebo jeho uhlazené chování? Bohatství? Moc? Prostě jsem nerozuměl své iracionální reakci. Oddechl jsem si neskonalou úlevou. Ale co to, proboha, mělo všechno znamenat? Opíral jsem se o jeden z ocelových pilířů budovy a zoufale se pokoušel zklidnit a uspořádat své myšlenky. Zatřásl jsem hlavou. Co to bylo?

Srdce mi nakonec zpomalilo na obvyklý rytmus a dech se vrátil k normálu. Vyrazil jsem k autu. Jakmile jsem vyjel z ulice a znovu si v hlavě přehrál ten náš rozhovor, začal jsem se cítit hloupě a trapně. Určitě jsem prostě přehnaně zareagoval na něco, co se mi jenom zdálo. Jasně, byl velmi atraktivní, sebejistý, dominantní a nenucený. Ale na druhou stranu byl taky arogantní a přes všechno to dokonalé chování panovačný a chladný. Teda, aspoň navenek. Zčistajasna mě příjemně zamrazilo podél páteře. Možná byl arogantní, ale tak trochu na to měl právo... Už toho dokázal tolik, na to, jak je mladý, a nedokázal vystát zabedněnce. A proč by taky měl? Začal jsem být na sebe opět naštvaný kvůli tomu, že jsem si o něm předem nic nezjistil.

Zatímco jsem směřoval k jednomu z panelových domů trochu dál od ruchu velkoměsta, dál jsem nad tím vším rozjímal. Opravdu jsem nepochopil, co ho nutilo hnát se za takovým úspěchem. A některé jeho odpovědi byly tak tajemné - jako kdyby něco skrýval. A ptát se ho, jestli je gay! Jak jsem to proboha vůbec mohl vyslovit? Bylo mi jasné, že se budu propadat hanbou pokaždé, když si na to později vzpomenu.

Zaparkoval jsem vedle budovy a vylezl z auta. Urychleně jsem se vydal po schodech nahoru do třetího patra. Teď jsem se vážně se sousedy potkat nechtěl, natož si s nimi povídat.

„Oh! Ahoj, Cie-" ozvalo se z místnosti, ale mé jméno zůstalo viset ve vzduchu, když jsem se beze slova odebral k sobě do pokoje. „Cieli, jak to probíhalo? Už jsem si začal dělat starosti. Čekal jsem, že se vrátíš dřív," následoval mě jako věrný pes do pokoje.

„To jsem si taky myslel," utrousil jsem, odhodil tašku na postel a pak se vrátil do obýváku, kam mě, jak jinak, Soma znovu následoval. S povzdechem jsem se posadil na gauč.

„Tak povídej. Chci detaily!"

„Bylo to... děsivé. On byl děsivý."

„Nečekal jsem, že tě někdy uslyším to říct," zasmál se. „Můj otec ho zná. Říkal mi, že je hodně důsledný. A taky hodně vysoký. To muselo být legrační, když jsi tak maličký~"

Obrátil jsem oči v sloup. „Měl jsi říct nějaké informace mně. Cítil jsem se jako idiot. Vůbec na nic se mě neptal. Naopak chtěl, abych se já na něco ptal jeho. Netuším, co byl zač, ale spíš než bezproblémového beránka připomínal zlomyslného démona."

„Usmíváš se," podotkl se sladkým uculením.

Koutky mi zacukaly proti vůli. „Nebuď směšný. Byl to idiot a vůbec nevím, jestli bych s ním chtěl pracovat. Jako jeho asistent ho budu muset následovat všude."

„A jaký z něj máš ještě pocit?"

„No... Většinou byl zdvořilý, formální, skoro strojený. Jako by předčasně zestárl. Nemluví, jako by mu bylo dvacet a něco."