Dirty proposal [SebaCiel; CZ]

Zlomené srdce

„Jste jedináček?" zeptal se.

Teda. On neustále mění téma. „Ano."

„Řekněte mi něco o vašich rodičích."

Proč chce vědět zrovna tohle? „Moji rodiče zemřeli při autonehodě, když mi bylo deset."

„To je mi líto," zamumlal a ve tváři se mu letmo mihl zarmoucený výraz.

„Nic se neděje, už je to dlouho."

Nechápavě stáhl obočí. „Vy nejste zrovna sdílný, co?" odtušil suše a v náznaku hlubokého zamyšlení si promnul bradu.

„Nápodobně."

„Jenže vy už jste mě jednou zpovídal a já si vzpomínám na pár dost osobních otázek," uculil se na mě.

Pro boha živého. On mi připomínal tu "gay" otázku. Znovu mě kvůli ní fackovala hanba. Věděl jsem, že někdy v průběhu následujících let budu potřebovat nějakou intenzivní terapii, abych se tak necítil pokaždé, když si na to vzpomenu.

„Máte ještě nějaké jiné příbuzné?"

„Z otcovy strany mám tetu Francis, jejího manžela Alexandera a jejich dceru Elizabeth."

„Takže vaše sestřenice? Jaká je?" zajímal se.

„Je hodně... energická. Patří mezi ty klasické praštěné holky. Bydlí s rodiči v jiném městě, proto se tak často nevidíme..." odmlčel jsem se. „Co vaše rodina?"

Trochu sebou trhnul. „Také jsem jedináček. Má matka zemřela na rakovinu."

„Omlouvám se," hlesl jsem a upil čaje. „Takže... máte jen otce?"

„Ne," odpověděl ostře a já sebou trochu cuknul úlekem. „Opustil mě a matku v mých pěti," dodal už opět tím vyrovnaným hlasem.

Ještě chvíli jsme si povídali, ale jakmile jsme oba dopili, vydali jsme se z kavárny pryč. Upřímně, nemohl jsem se dočkat. Bylo mi špatně, ten člověk zkrátka... Nevěděl jsem, co si s tím počít. Měl na mě příliš velký vliv.

„Přejete si doprovodit k autu?" zeptal se.

„Ne, díky," odbyl jsem ho a přistihl se, že jdu o dost rychleji než on. Silnici jsem přešel prakticky bez rozhlédnutí, prošel kolem staré budovy a najednou se ozvalo zavrzání.

„Pozor!" okřikl mne Michaelis a strhl stranou. Ucítil jsem jeho silné paže kolem mě, jak mě pevně svírají. A kousek od nás se sesypala část střechy. Automaticky jsem se k němu přitiskl – chvěl jsem se. Děsila mě nejen ta jeho reakce, ale i fakt, že kdyby mě z toho místa neodstrčil včas, tak mě pravděpodobně ta těžká nálož cihel zabije.

Když jsem se trošku poodtáhl, byl jsem paralyzovaný nějakou zvláštní neznámou potřebou, naprosto uvězněný v jeho moci. Zíral jsem fascinovaně na jeho ústa a on na mě upíral zastřený tmavnoucí pohled. Jeho dech hrubl, já přestával dýchat úplně. Najednou jsem měl hroznou chuť ho políbit. Svíral mě v náručí. Byli jsme si tak blízko. Polib mě. Chci, abys mě políbil.

Zavřel oči a s hlubokým nádechem lehce potřásl hlavou, jako by tím odpovídal na mou nevyslovenou prosbu. Když oči znovu otevřel, zračilo se v nich nové odhodlání, neochvějné rozhodnutí. „Cieli, měl by ses ode mě držet dál. Nejsem pro tebe ten pravý," zašeptal.

Cože? A tohle zase znamená co? To bych snad měl posoudit sám, ne? Zamračil jsem se na něj, mou mysl zaplavoval hořký nesouhlas. Když se odtáhl úplně, cítil jsem se jako okradený. Zmítalo mnou mnoho emocí.