TMNT - Poprvé v česku

1. kapitola

Ještě než se přesunu k samotnému příběhu, chtěla bych vám čtenářům říct pár slov. Rozhodně se nelekejte té angličtiny. Je to psáno ve schopnostech patnáctileté holky, takže to není nijak těžké a slibuju, že se objeví jen v této kapitole. Dále bych chtěla říct, abyste se nenechali odradit menšími nejasnostmi. Slibuju, že všechno vysvětlím v průběhu příběhu. Taky budu ráda za jakoukoli reakci. A prosím omluvte případné chyby. Užijte ji příběh...

Jednou večer jsem se vracela domů z večerního tréninku. Byla jsem skrytá svou neviditelností a i když nikdo kolem neprošel, cítila jsem se tak víc v bezpečí a nechtěla jsem aby mě vůbec někdo viděl. Chtěla jsem jen tak bloumat cestou domů. Už jsem brala za kliku branky plotu, když jsem zaslechla kovový zvuk...

Otočila jsem se a nemohla věřit vlastním očím. Jak by se sem proboha dostali?  Tohle se určitě neděje. To nemůže být možné... teda jaká je pravděpodobnost, že by se objevili zrovna tady? Stála jsem tam jako zmražená, s jednou rukou na klice branky a otevřenou pusou. Jediné štěstí bylo, že jsem byla skrytá svou neviditelností.Měla jsem tolik otázek, ale nemůžu je jen tak přepadnout ze zálohy a vybafnout na ně. Zatímco jsem tak zírala, želvy odběhly někam do tmy. Opravdu jsou tady? Nebo spím? Štípla jsem se do ramene. Ne, nespím. Byla to pravda.

Následující den jsem na tréninku nebyla. Zůstala jsem doma a přemýšlela. Mrkla jsem na budík. Zbývala asi půlhodina k době, kdy předešlý den odešli z doupěte. Seděla jsem ve svém podkrovním pokoji na parapetu okna ve vikýři a sledovala cestu. Parapet byl sice tvrdý, ale já na něm sedávala často a tak jsem si zvykla. Doufala jsem, že je zase zahlédnu. A opravdu. Měli jen menší zpoždění oproti minulé noci. Fascinovaně jsem pozorovala, jak ty čtyři krunýře opět mizí ve tmě.

Pozorovala jsem je tak každou noc asi týden. Zpočátku jsem myslela, že by mohli odcházet vždy stejně, ale časy se pokaždé lišily aspoň o půl hodiny. Po týdnu špehování z pokoje jsem se odvážila vyjít z domu a sledovat je zpoza plotu, pěkně neviditelně samozřejmě. Z mého pozorování jsem usoudila, že asi něco hledají, protože si pokaždé něco přinesli, ale nikdy neměli spokojený výraz. Mohla jsem posuzovat pouze jejich výrazy protože nikdy nemluvili, aby se neprozradili. Ale stejně bych jim moc nerozuměla, protože jejich řeč je newyorská americká angličtina a tomu je obtížné rozumět i po měsíčním pobytu v New Yorku.

Po nějaké další době pozorování jsem se rozhodla, že na ně budu muset začít mluvit, nemůžu přeci nechat pobíhat čtyři obří zmutované želvy po České republice. Připravila jsem se na to. Sedla jsem si na cestu a opřela se zády o plot. Venku bylo ještě relativně teplo, ale i přesto jsem na sobě měla mikinu s kapucí, kterou jsem si stáhla do očí. A už jsem jen čekala.

Netrvalo to ani tak dlouho, jak jsem očekávala, a přímo před mýma očima se začal otevírat poklop od kanálu. Počkala jsem na chvíli až všichni čtyři stanuli na zemi. Sebrala jsem i poslední zbytky své odvahy, zhluboka se nadechla a pak řekla: „Zdravím..." Všichni čtyři sebou šíleně trhli a asi na vteřinu ztuhli, potom převládl jejich ninjovský výcvik a rázem mi mezi oči mířila katana. Tak šíleně jsem se lekla, že jsem si ani neuvědomila, že jsem zmizela. Raphael řekl polohlasem: „Where are you?! You little ....", nedokončil to, protože ho Leonardo okřikl: „Raph! Be quiet! This is not New York, somebody could hear you. And what about you, mysterious person? Where are you?" Byla jsem asi metr od nich, stále ještě neviditelná. Předtím mi vůbec nedošlo, že neumí česky. Tak jsem, tentokrát už anglicky a klidně, řekla: „I am right here. Please, don't hurt me. I ain't you enemy." Odpověděl mi Leonardo: „So, what do you want?" „I-I could help you, if you want. But I should say sorry for my english, it isn't my language. I should introduce myself. My name is Lenka. And you don't have to introduce, I know you all." Všichni čtyři na mě zírali, jako bych právě popsala smysl života. Byli naprosto zaražení a neschopní slova, tak jsem pokračovala: „I can explain it. But, as i said before, i can't speak English very well. So, Donatello, you had some translator, didn't you?" Donatello sebou trhnul a zíral na mě jako puk a potom vykoktal: „Y-ya, but we don't have anything here, we lost all things." Teď jsem zase zírala já na něj, ale pochopila jsem, co řekl. Tak jsem se ho nesměle zeptala: „But you can create it, can't you?" „Yes, but i don't have any technique here. And I need mutagen to create that serum." Zamyslela jsem se. Mám jim říct, že jsem si z New Yourku přivezla celou ampuli mutagenu? Rozhodla jsem se, že jim to řeknu: „Well, I have full bottle of mutagen..." Zase na mě všichni udiveně čuměli. Ne, že by s tím předtím přestali, ale teď přišli ještě blíž. Z jejich výrazů jsem vyčetla, že chtějí vědět, jak jsem se k sakru dostala k lahvi mutagenu, tak jsem řekla: „I will explain it, but when I will have the translator, this language barriere is terrible." Podívali se na sebe, pak se semkli do kroužku zády ke mně a na něčem se domlouvali. Nerozuměla jsem jim, ale i tak nějak jsem tušila, že se baví o tom, jestli mi věřit a co dělat s tím, že o nich vím. Konečně se otočili zpět ke mně a Leonardo na mě promluvil: „OK, bring us the mutagen and then you will go with us." Přikývla jsem a odběhla do domu. Musela jsem vysprintovat do druhého patra. Rychle jsem otevřela svou tajnou skrýš a vytáhla lahev. Zase jsem seběhla schody a vyletěla na ulici. Ulevilo se mi, když jsem uviděla, že tam na mě čekají. Měli už otevřený vchod a Michelangelo lezl dovnitř. Lahev s mutagenem jsem podala Leonardovi, ten ukázal na kanál a já jen přikývla. Pomyslela jsem si, že to je možná můj konec, protože mě berou s sebou, ale naštěstí jsem se pletla. Bylo patrné, že jim přišlo divné, že se taková obyčejná holka neštítí kanálu. Ale měla jsem v plánu jim vše vysvětlit. Jenom kdyby tu nebyla ta pitomá jazyková bariéra. Štvalo mě to. Pokračovali jsme stokami dál a dál až jsme došli k něčemu, co vypadalo jako jejich provizorní doupě.

Donatello okamžite někam odběhl i s lahví mutagenu. Leonardo s Raphaelem odešli do vedlejší místnosti, či co to bylo, a začaly se od tamtud ozývat hlasy. Vůbec jsem jim nerozuměla, ale z tónů jejich hlasů jsem usoudila, že se hádají. Bylo docela jasné, že se pohádají, už když jsme byli u nás před domem. Raphael vypadal, že moc nesouhlasí s tím, abych šla s nimi do doupěte. Michelangelo se uvelebil na zemi a zíral na mě. Byla jsem z toho nesvá, a tak jsem se různě ošívala. Nakonec jsem si sedla na zem za ním. Řekl mi jenom: „I won't bother you with speaking. I know you can't speak very well. So, I will just sit here with you. OK?" „OK" Musela jsem se na něj usmát. Michelangelo mi vždy přišel velice dobrosrdečný. Jeho přátelskou povahu jsem si ověřila i tím, že mi podal polštář, na který jsem si sedla, aby mě podlaha nestudila.

Zatímco jsem jen tak seděla na podlaze, rozhlížela se okolo a uvažovala o tom, co se mou bude, ostatní měli plné ruce práce a obzvlášť Donatello. Nevěděla jsem, kam odběhl, když jsme přišli. Teď už vím, že běžel za April. Běžel ji zkontrolovat, protože byla zraněná. Pak šel pracovat na tom překladači, co jsem tak nutně potřebovala pro komunikaci s nimi. Vzal lahev s mutagenem do nějaké provizorní laborky, kde ale nebylo moc věcí, i když jemu to evidentně stačilo. Zavřel se tam asi na dvě hodiny. Mezitím se už Leonardo a Raphael přestali hádat. Leonardo šel za Donatellen do laborky a Raphael se opřel o zeď a sledoval mě podezíravým pohledem. Po těch dvou hodinách se Donatello vítězně vyřítil ze své laborky. „I finally finish. It wasn't so hard. I made this six pills. One for each. Eat it." Řekl a podal mi pilulku. Dívala jsem se z něj na pilulku a z pilulky na něj. Aby mi dokázal, že to opravdu není jedovaté, spolkl tu svou jako první. Všichni ho následovali a já nakonec taky. Tu poslední šestou schoval pro April.

Začala jsem se cítit trochu divně, zamotala se mi hlava a zatmělo před očima. Pak už si pamatuju jen to, jak jsem padala. V poslední chvíli mě Leonardo chytil, abych si nerozbila hlavu o beton. Po chvilce jsem se probrala, zrovna když mi Donatello měřil pulz. Byl otočený k ostatním a něco jim říkal. Nejdřív jsem nerozuměla, ale pak jsem začala vnímat známá slova. Mluvili česky!