TMNT - Poprvé v česku

2. kapitola

To je neuvěřitelné. Donatellův překladač funguje. Pokusila jsem se posadit, přestože se mi ještě trochu motala hlava. Protože mě Donatello držel za zápěstí a zaznamenal tak můj pohyb, otočil se ke mě. „Haló, haló. Zkouška spojení. Slyšíme se? Rozumíme si?" Řekla jsem rádoby vtipným tónem, abych odlehčila situaci. Úplně jsem se narovnala a usmívala se od uch k uchu. Donatello začal jásat: „Ano!! Funguje to! To je skvělé. Jak se cítíš? Víš kde jsi? Jak se jmenuješ? Nemotá se ti hlava?..." „Jsem úplně v pořádku." Odpověděla jsem a dál se usmívala. Byla jsem prostě šťastná z toho, že jim budu konečně úplně rozumět, tak jsem rovnou pokračovala v mluvení: „Takže, jsem si jistá, že máte šíleně moc otázek. Hlavně asi ohledně toho, jak to, že vás znám, ale slibuju, že všechno vysvětlím." Leonardo přikývnul a všichni se posadili.

Seděli jsme na zemi v podstatě v kolečku. Byli tam všichni, teda kromě Raphaela, který se pořád opíral o zeď a probodával mě pohledem. Leonardo začal: „Tak teda mluv. Kdo jsi, jak to že nás znáš, kde jsi přišla k mutagenu...?" v tom mu Michelangelo skočil do řeči: „A co byla ta věc jak jsi zmizela?" Začala jsem tedy vyprávět...

„...Bylo to loni v červnu. Odjela jsem na výměnný pobyt do New Yorku. Byla jsem tam na víc než měsíc. Zařadili mě do třídy právě s April a ona tam byla tak jediná kdo se se mou bavil. Byla velice milá a přívětivá. Všimla jsem si, že má velmi zvláštní mobil, který vypadal jako želví krunýř, tak jsem se jí ptala, jako jestli má ráda želvy a tak. Všimla jsem si i dalších jejích věcí s želvím motivem. Jednou jsem ji viděla na ulici, když jsem šla ze školy a chtěla jsem ji pozdravit a zeptat se, jak se má,tak jsem se ji snažila dohnat, ale on zašla někam do uličky. I tak jsem šla za ní a zrovna, když jsem vycházela zpoza rohu, viděla sem ji, jak leze do stok. Přišlo mi to divné a nebezpečné, tak jsem šla za ní, aby se jí nic nestalo. Sledovala jsem ji až do vašeho doupěte a vy jste tam byli, všichni čtyři. Vypadalo to, že jste její kamarádi a znáte se, ale já se bála se ukázat, tak jsem se schovávala. Takhle jsem vás pozorovala několik týdnů. Jendou, když byl v doupěti jenom Donatello a dělal nějaký pokus s mutagenem v laboratoři, jsem přišla trochu blíž a pozorovala jeho práci. Zrovna míchal v kádince mutagen a myslím, že tam přidával uhlík a fosfor a ještě nejaké jiné sloučeniny. Když najednou mu to nějak špatně zreagovalo a z kádinky s mutagenem se vyvalila taková narůžovělá mlha. Omylem jsem se jí nadýchala a myslela jsem si, že se mi nic nestalo, až do doby, kdy jsem se chtěla podívat do zrcadla. Zděsila jsem se, protože jsem se neviděla a až po nějaké době jsem se uklidnila, pak znovu pohlédla do zrcadla a tentokrát tam můj obraz byl. Postupně jsem se naučila jak svoji neviditelnost ovládat. Dokážu zmizet celá, nebo jenom nechám zmizet část svého těla. Spolu se mou mizí i moje oblečení nebo předměty, kterých se dotýkám. Ale i tak to někdy neovládnu úplně a třeby když se vylekám, stejně jako předtím jsem se lekla vás, tak prostě mimoděk znizím. Je to už rok a pořád ještě mě to fascinuje. No a tu lahev s mutagenem jsem našla tam kde jsem v New Yourku bydlela na požárním schodišti. Věděla jsem moc dobře co to je a co to dokáže, protože jsem to už viděla u vás. Nemohla jsem to tam nechat jen tak ležet, ale stejně tak jsem vám ji tehdy nemohla donést, tak jsem si ji schovala. Tak tohle by bylo zhruba tak všechno."

V průběhu mého monologu se Raphael přiblížil k nám. Už zase na mě udiveně zírali. Donatello se vzpamatoval a řekl: „Mam ještě jednu zásadní otázku. Kde přesně jsme? Totiž, veškerá technika je v háji a já jsem dokázal určit podle hvězd jen to, že jsme na severní polokouli a nejspíš někde v Evropě." „To máš pravdu" řekla jsem: „Přesně se teď nacházíte v České republice na severu moravy, jste v poměrně malé vesnici a nejbližší větší město je Rožnov."

Zatímco jsem jim vysvětlovala, kde jsou, nevšimla jsem si, že se Raphael přemístil přímo za mě. A potom promluvil a já se ho strašně lekla: „A proč jsi nás vůbec špehovala? Nejsi náhodou další kraangský špeh?" Jeho tón hlasu mě děsil. A navíc jsem se ho předtím tak lekla, že jsem zase zmizela. Raphael vytasil své saie a jejich hrot se zastavil asi centimetr před mým neviditelným nosem. Začala jsem zase nabírat na viditelnosti a Raphael trochu ucukl, když zjistil, jak blízko byl k tomu, aby mě zranil. „Nejsem žádný Kraang ani špeh. Stejně, kdybych někomu něco řekla, zavřeli by mě do blázince. V new Yourku jsem vás sledovala, protože jsem vás viděla, když jsem šla za April a pak jsem se o vás chtěla dozvědět co nejvíc a tady jsem vás sledovala, protože jsem vám chtěla pomoct, ale bála jsem se vás oslovit rovnou." Raphael uvolnil napětí své paže a schoval sai, ale nepřestal mě propalovat zlostným pohledem.

Teď se o slovo přihlásil Michelangelo: „A jak ti vlastně máme říkat?" Zamyslela jsem se. Já jsem jim zatím říkala křestními jmény, žádné zdrobněliny ani rodinné oslovování. Na druhou stranu, bylo by to kratší. Rozhodla jsem se, že se představím takto: „Jmenuju se Lenka, ale říkejte mi Leny." Michelangelo se zakřenil a řekl: „Ty určitě víš, jak se jmenuju, ale stejně. Říkej mi Mikey." Podal mi ruku a já mu s ní rošťácky potřásla. Jo, Mikey je fakt fajn.

Donatello nad něčím usilovně přemýšlel. Nasadil takový výraz, jako by mu něco nebylo jasné, tak jsem se ho zeptala: „Donatello, co se děje?" „Já jenom, že si ten pokus pamatuju, nejspíš, ale nechápu jak je možné, že tebe to určitým způsobem zmutovalo a mě se nic nestalo. Vždyť jsem se těch par taky nadýchal." „No, trochu jsem se o to zajímala. Přišla jsem na to, že to způsobily ty látky co jsi do mutagenu přidal. S největší pravděpodobností ty co jsou obsaženy v lidském tělě. Evidentně to působí jen na lidi. Ale podle mě hrálo určitou roli i to, že vy už jste přišli do styku s mutagenem." Donatello z toho byl trochu vyvedený z míry. Nakonec vykoktal: „To by dávalo smysl... No ovšem! Že mě to nenapadlo!" Usmála jsem se, ale nikdo nic neříkal. Nastalo takové strašně trapné ticho. Rozhlížela jsem se a nenapadalo mě nic, co bych mohla říct. Nakonec se toho ujal Mikey. Vyskočil na nohy, podal mi ruku a vyhrkl: „Tak pojď Leny, provedu tě tady. Sice to tu není nijak velké ani zajímavé, ale stejně." Přikývla jsem a chytla se jeho ruky. Vytáhl mě na nohy a už mě vedl do první místnůstky.