TMNT - Poprvé v česku

3. kapitola

„Ta místnost, kde jsme byli teď, je takový náš obývák, hlavní místnost a taky tam trénujeme. Tady to je Donnieho provizorní laborka. Má tu jenom pár věcí, které jsme zatím sehnali..." Řekl Mikey a ukázal rukou kolem sebe. „A co je tam vzadu? Za tím závěsem" skočila jsem mu do řeči. Mikey se trochu zarazil a pak pokračoval tlumeným hlasem: „No, víš, tam je ošetřovna. Je tam April, ale Donnie nechce aby tam někdo chodil." Docela mě to zarazilo. Zajímalo mě, co se April stalo, ale nechtěla jsem se ptát,přeci jen jsem tu byla jenom pár hodin a chtěla jsem být slušná. „No tak asi půjdeme dál." Řekl Mikey a ukázal palcem přes rameno směrem ke dveřím,já jenom kývla hlavou a vyšli jsme z laborky. Došli jsme do další poměrně malé místnosti. „Tak tady spíme... Všichni čtyři... Jo, je to trochu smutné. No..." „Mikey, vždyť to je v pořádku." Viděla jsem, jak se za to stydí. Nechtěla jsem ho trápit tak jsem řekla: „Tak půjdeme zpátky za ostatníma?" Přikývnul a vrátili jsme se.

Raphael se mezitím stihl zase pohádat s Leonardem. Díky překladači jsem jim tentokrát rozuměla. Raphael naprosto nesouhlasil s tím, abych sem vůbec přišla, natož abych tady zůstávala. Leonardo taky nezněl naprosto přesvědčeně, ale spíš mě hájil. Oproti Raphaelovi si nemyslel, že by mi neměli věřit. Vážně bych jim chtěla pomoct. V téhle zemi jsem nejspíš jediná, kdo je zná, navíc April byla v New Yorku moje kamarádka a nemají tady žádné vybavení a nemůžou jen tak naklusat do obchodu a něco si koupit.

Jakmile jsem s Mikeym vešla do místnosti, Leonardo i Raphael ztichli. Raphael se na mě zase podíval tím nenávistným pohledem. Vážně netuším, co mu na mě tak moc vadí. Byla jsem z toho nesvá, chtěla jsem mu raději zmizet z očí. Rozhlídla jsem se kolem a neviděla Donatella. „Můžu se zeptat, kde je Donatello? Potřebovala bych se ho na něco zeptat." Odpovědi se ujal Leonardo: „Myslím, že je v laborce. Klidně tam za ním běž, ale prosím, neptej se ho na April, už tak je z toho zničený." Přikývla jsem, jako že mu rozumím, ale nehodlala jsem poslechnout, protože právě na to jsem se chtěla ptát.

„Ťuk, ťuk. Donatello? Neruším? Mohla bych se tě na něco zeptat?" „Ne, nerušíš. Klidně se ptej. Pokud ti teda nevadí, že při tom budu pracovat." „Nevadí, klidně pracuj. Tak tedy k mojí otázce. Jak jste se sem vlastně dostali? Co se stalo?" Donatello se ve své práci na moment zarazil, ale pak pokračoval a začal mluvit: „Předpokládám, že to chceš vědět úplně od začátku, tak dobře. Začalo to, když jsme bojovali s Kraangy v TCRI. Otevřel jsem portál, který nás měl dostat z TCRI ke vchodu do doupěte v New Yourku, ale v průběhu teleportace došlo k nějakému výboji. Ten výboj změnil naše souřadnice a zničil veškerou naši techniku, kterou jsme měli s sebou. A taky..." odmlčel se a myslím, že jsem zahlédla, jak se mu zaleskly oči slzami. Polknul a pokračoval: „...taky ten výboj zasáhl April. A já jí nemůžu nijak pomoct. Nemám na to prostředky a ani přesně neznám diagnózu. Strašně se o ni bojím..." Teď už jsem si byla jistá, že se Donatellovi zaleskly v očích slzy, ale on je přece ninja a nemůže si dovolit ztratit kamennou tvář, tak si rádoby nenápadně protřel oči. Bylo mi ho strašně moc líto. Položila jsem mu ruku na rameno a řekla: „Donatello, určitě bude v pořádku. Ty ji dokážeš uzdravit. Můžu ti s tím nějak pomoct?" Vděčně se na mě podíval. „Ty bys mi vážně chtěla pomoct?" „Jistěže. April byle ten měsíc v New Yorku moje jediná kamarádka. Dlužím jí to. Donatello, sepiš seznam všeho, co potřebuješ koupit nebo sehnat a já se pokusím vše zařídit." Zase se na mě tak vděčně podíval, já se jenom usmála a byla na odchodu, když na mě ještě zavolal: „Leny! Počkej. Děkuju. A...říkej mi Donnie, stejně jako všichni tady." Přikývla jsem, usmála se a pak už jsem zmizela za dveřmi.

V té hlavní místnosti byli jen Leonardo a Raphael. Leonardo meditoval a Raphael trénoval. „No, tak já asi půjdu domů. Nechci vás tady už dýl otravovat. Jestli budete něco potřebovat, víte, kde bydlím." Řekla jsem a chystala se k odchodu. Leonardo mě evidentně neslyšel, ale Raphael na mě zavolal: „Počkej! Dovedu tě nahoru. Mohla by ses tu ztratit." „Emm...tak dobře." Byla jsem strašně překvapená, že se Raphael nabídl. I když to na mě spíš zavrčel.

Šla jsem za ním úplně tiše. Když jsme byli u východu, zastavil se a rukou mi zablokoval cestu. „Ty víš, že ti nevěřím. Jestli jsi špión nebo se pokusíš někomu z nás ublížit, osobně si tě najdu a tentokrát tě na své saie skutečně nabodnu a nepomůže ti ani tvoje neviditelnost." Vyděsil mě. Už zase. Myslel to naprosto vážně, viděla jsem mu to v očích. „K-Když dovolíš, chtěla bych jít domů." Pípla jsem skoro se slzami na krajíčku. Ještě chvíli na mě z očí vrhal blesky, nakonec povolil napnutou paži a pustil mě ven.

Konečně jsem přišla domů. Bylo už skoro ráno a nad obzorem se vznášela růžová záře. Koukla jsem na budík. Ukaroval skoro pět ráno. Vážně jsem tam strávila celou noc?  Pomyslela jsem si v duchu a protočila panenky. Šla jsem si na chvíli lehnout, ale zaspala jsem až do poledne. Jediné štěstí je, že jsou letní prázdniny a rodiče nejsou doma.