TMNT - Poprvé v česku

8. kapitola

Ty krásně růžové tóny východu slunce po nějaké době přešly do oranžových a pak do žlutých, až se nakonec všechny barvy vytratily a zůstala jenom bledě modrá obloha bez mráčku. Přemýšlela jsem nad tím, jestli má ještě cenu chodit spát, ale rozhodla jsem se, že nemá, protože už stejně bylo venku světlo. Vstala jsem z křesla a zamířila do kuchyně umýt po sobě hrnek od kakaa.

Bylo něco málo po šesté ráno. Sešla jsem po schodech dolů za Leem, abych se ho zeptala na jejich denní program. Zaklepala jsem na dveře jeho pokoje. „Vstupte." Ozvalo se zevnitř a já tedy vešla do místnosti. „Ahoj Leo. Tak jak se ti tady zatím líbí? Nepotřebuješ s něčím pomoct?" „Ahoj. Je to tady naprosto skvělé, nic nám tu nechybí." Leo seděl na posteli a vybaloval si nějaké věci. „Tak to je fajn. Přišla jsem se tě vlastně zeptat, jaký máte denní rozvrh, abych vás v něčem nerušila nebo tak." „Tak většinou vstáváme ráno kolem sedmé až osmé, přes den tréninky a potom případně v noci jdeme ven." Přišlo mi to jako hodně strohý rozvrh. „Takže s váma můžu už dneska počítat na snídani? Jestli si seženeš zbytek týmu, tak přijďte kolem půl osmé nahoru do kuchyně."

Leo přikývnul, já se na něj usmála a pak jsem šla zpátky do kuchyně, abych vymyslela, čím své hosty na poprvé uvítám. Prohledala jsem celou kuchyň a zjistila, že doma nemám nic pořádného. Koukla jsem na hodiny, které ukazovaly skoro třičtvrtě na sedm. V sedm otevírali místní obchod s potravinami, tak jsem si nachystala peníze a tašku a sešla na verandu. „Kluci! Jdu na nákup, za chvilku budu zpátky." Zavolala jsem do tiché chodby a ani se nestarala, jestli to vůbec někdo z nich slyšel.

Došla jsem do obchodu a nastalo dilema, co jim vlastně připravit ke snídani. Rozhodla jsem se, že jim koupím něco tradičního valašského, takže jsem vzala jeden makový a jeden tvarohový frgál. Ale přeci jen jsem myslela na to, že by jim to nemuselo chutnat, a tak jsem koupila chleba a rohlíky a k tomu sýr, šunku a nějaké ovoce a zeleninu. Všechno jsem zaplatila a spěchala domů.

Když jsem dorazila zpátky, bylo už skoro půl osmé, tedy čas na snídani. Vyběhla jsem s nákupem do kuchyně a stihla ještě vše připravit na stůl, než všichni čtyři přišli.

Usadili se kolem stolu a zírali na jídlo. „Nebojte se a jezte, nic z toho není jedovaté." Řekla jsem s úšklebkem na tváři. Mikeyho zaujal frgál: „Jé hele, tohle vypadá jako pizza." „To je frgál Mikey." Odpověděla jsem mu s úsměvem. „Fr-cože to?" Řekl Mikey a všichni se na mě tázavě zadívali. Musela jsem se zasmát a pak začala vysvětlovat: „Frgál, je to takový tradiční valašský koláč z kynutého těsta. Bývají s různou příchutí, ty co jsem koupila jsou jeden makový a druhý je s tvarohem. Jestli chceš, Mikey, může se tomu říkat i sladká valašská pizza." „Sladká pizza? To zní dobře!" Řekl Mikey a vrhl se na jídlo. Jeho bratři se k němu vzápětí přidali.

Na jejich spokojených výrazech bylo vidět, že jim zachutnalo. „Nečekal jsem, že to bude až tak dobré." Podotkl Raph. Byla jsem ráda, že jim chutná, vždyť přeci jen v New Yorku nic takového nemají. Zatímco jedli, nikdo nic neříkal, což je u nic neobvyklé. Totiž, vždycky, když jsem je v New Yorku pozorovala, byli u jídla hluční a většinou se i stačili pohádat. Ale tady ne. Asi chtěli být slušní, nebo byli ještě zaražení z nového prostředí a nebo měli až moc plné pusy.

Nechala jsem u stolu sedět jen je a sama se posadila na kuchyňský bar, se zaujetím je pozorovala a u toho jedla svoji snídani. To ticho už mi přišlo trapné a tak jsem se zeptala: „Tak co máte dneska v plánu? Jestli ještě nic nemáte, tak se vám o zábavu postarám." Všichni čtyři se podívali na mě a pak na Lea. „Ještě jsem nic nevymyslel, takže to můžu nechat na tobě." Odpověděl mi Leo. Usmála jsem se na něj a přikývla.

Už byli po snídani a začali se pomalu zvedat od stolu. „Mikey, nechtěl bys mi pomoct to tady trochu poklidit?" Zeptala jsem se ho s úsměvem, na to se Mikey zakřenil a souhlasil.

„Ty rád vaříš, že?" Zeptala jsem se ho, když ostatní odešli. „Jo, teda pokus se to dá nazvat vařením." Odpověděl mi Mikey a začal se smát. „Co bys řekl na to, kdybys zítra udělal oběd?" „Jasně! Teda pokud mi půjčíš svoji kuchyň." „Tak si vymysli, co budeš chtít dělat, a já ti pak nakoupím ráno v obchodě." Mezitím už jsme stihli uklidit nádobí ze stolu, umýt ho a utřít.

Mikeymu jsem tedy dala volno a zamířila za Donniem. „Ahoj Donnie! Co bys řekl na to, kdybych ti ukázala tvoji novou laborku?" Donnie se okamžitě rozzářil a vyšel za mnou do laborky.

„Ták, tohle bude pro teď tvoje království" Řekla jsem s úsměvem, když jsem otevřela dveře a trochu pyšně pohlédla na naši laboratoř. Donnie nic neříkal, a tak jsem se na něj podívala a spatřila jeho udivený výraz který ještě podtrhovala údivem pootevřená pusa. „Donnie! Zavři pusu a pojď si to prohlédnout." Musela jsem se zasmát. Donnie se probral z transu a začal si prohlížet veškeré vědecké vybavení, které jsme tu měli. „Tohle je tak úžasné! Tvoji rodiče jsou asi vědci, co?" „Jo, jsou docela úspěšní, ale já popravdě ani moc nevím, čeho se jejich výzkum týká. Neradi o tom se mnou mluví, říkají, že je to na mě moc složité, což bych neřekla, ale jak myslí." Založila jsem si ruce na prsou a protočila oči. „Tak co? Líbí? Můžu tě tu rovnou nechat, jestli chceš. Však když tak sám trefíš dolů, ne?" Donnie nic neříkal, jenom horlivě přikyvoval, tak jsem se pobaveně usmála a nechala ho seznamovat se s laborkou.

Teď jsem zamířila za Leem. Našla jsem ho v jeho pokoji, kde se pokoušel meditovat. „Leo, nemyslím, že tohle je nejlepší místo pro meditaci, pojď, mám pro tebe něco lepšího." Mrkla jsem na něj a zavedla ho do prvního patra na balkon. „No není to tady lepší? Čerstvý vzduch, zvuky přírody, slunce... Ale neboj se, že by tě někdo viděl. Balkon je otočený do zahrady a k lesu, nikdo tam nechodí, mám to ověřené." „Děkuju. Vážně je to tady o mnoho příjemnější." Usmál se na mě Leo a já pak odešla, aby mohl pokračovat ve své meditaci.

Poslední, kdo zbýval, byl Raph. Věděla jsem, že se bude někde povalovat, a taky, že jo. Ležel ve své už pověšené houpací síti a jen tak lelkoval. „Raphe? Nechceš si jít zatrénovat?" „E-ee" vydal jenom takový nesouhlasný tón. Nehodlala jsem se vzdát bez boje, nemohla jsem ho nechat proležet celý den. „No tak, nebuď bábovka a pojď si se mnou zatrénovat." Trochu jsem ho popichovala. On se na mě ironicky podíval těma svýma jasně zelenýma očima a pronesl: „No to jsem teda zvědavý, co dokáže taková venkovské děcko." S tím vstal a prošel kolem mě na chodbu. Já mu ukážu. Kdo je u něj venkovské děcko?!