TMNT - Poprvé v česku

10. kapitola

„Tak teď nám teda dopověz to, co jsi chtěla říct, než nás Pluto vyrušil." Řekl Leo vyrovnaným tónem. „A jo, jasně. Na to bych málem zapomněla. Takže, asi to řeknu úplně od začátku..."

„...Do mých deseti let jsme s rodiči bydleli v Praze. Rodiče tam pracovali v nějaké farmaceutické firmě, myslím. Potom dali výpověď a založili vlastní firmu. Ta brzy měla velký úspěch, a tak rodiče začali bohatnout. Když mi bylo deset, tak jsme se přestěhovali sem. Táta říká, že je tady věší klid na práci a horský vzduch je na myšlení lepší než smog. Máma zase ráda cvičí yogu, a když se dozvěděla, že přímo tady žije jedna skvělá instruktorka, hned se k ní přihlásila a já tam začala chodit s ní. S tou instruktorkou se máma hned skamarádila, a tak k nám občas chodila na návštěvy a my chodili k ní a taky jí občas s něčím pomáhali. Řekla nám, že ztratila rodinu a taky proto se sem přestěhovala. V jejím domě měla vystavené nejrůznější staré japonské zbraně, a tak jsem se jí jednou zeptala, jestli s nimi umí bojovat a ona mi na to rovnou odpověděla, že mě to klidně i naučí. Já jsem samozřejmě souhlasila a ona mě akorát poprosila, abych to nikomu neříkala, aby se o mě rodiče zbytečně nebáli, tak jsem jim říkala, že chodím na yogu. Tak jsem se začala učit, nejdřív jsem byla pěkné dřevo, ale časem jsem byla lepší a lepší. Asi po čtyřech letech výcviku jsem jela na ten výměnný pobyt do New Yorku, a tam se seznámila s April, sledovala vás a stala se ta nehoda, díky které jsem neviditelná. Vy ani Tříska jste mě nenašli díky skvělému výcviku mojí sensei. A vlastně i ten večer, kdy jsem se dozvěděla, že jste tady, jsem se vracela domů od ní."

Skončila jsem své vyprávění a Leo se mě zeptal: „Jak že se jmenuje tvoje sensei? Buď jsi to neřekla, nebo jsem to nepostřehl." „Jo, asi jsem to neřekla. Jmenuje se Tang Mai."

Všem čtyřem naskočil překvapený výraz při zmínce tohoto jména. „Stalo se něco? Vy ji snad znáte?" „Nejsem si jistý. Mohla bys pro nás něco ověřit, prosím?" Řekl Leo a já jsem na to trochu nejistě pokývala hlavou. „Až za ní příště půjdeš, zeptej se jí nějak nenápadně, kdo ji učil ninjutsu." „Na mě se můžeš spolehnout." Odpověděla jsem s úsměvem na rtu. „Vlastně jsem za ní chtěla jít ještě dneska po obědě. Což mi připomíná, že bych měla jít ten oběd zařídit."

Zvedla jsem se a začala odcházet. Pluto to zmerčil a hnal se za mnou, i když si s ním ještě Mikey chtěl hrát. „Mikey, jestli si chceš ještě hrát s Plutem, tak pojď se mnou, dám ti pro něj nějaké hračky." Usmála jsem se zpoza dveří na Mikeyho a ten vyběhl za mnou a Plutem.

Vyštrachala jsem Mikeymu pro Pluta pár balónků a velkou hadrovou kost na přetahování. „Můžeš si s ním hrát na té dlouhé chodbě mezi vašimi pokoji, je totiž dost dlouhá i pro aporty. Pluto je dobře vycvičený, takže by tě měl i poslouchat." S tím jsem Mikeymu předala všechno potřebné a on i s Plutem si šli hrát na chodbu.

Já jsem se došla konečně převlíknout z tréninkového oblečení do něčeho normálního a vzala do ruky mobil. Vytočila jsem číslo a chvíli mluvila s osobou na druhé straně. „...Dobře, děkuju. Tak za půl hodiny. Na shledanou." Ukončila jsem hovor a položila mobil.

Za půl hodiny zazvonil zvonek u dveří a já došla vyzvednout objednávku. Bylo to šest krabic s pizzou. Říkala jsem si, že jim udělám radost a vím, jak mají pizzu rádi. Je až zázrak, že se mi ji podařilo pronést do kuchyně nedotčenou. Mikey byl až moc zabraný do hry s Plutem, Donnie šel zase obdivovat laborku a Leo s Raphem prostě někam zmizli.

Dala jsem tedy pizzy z krabic na talíře, aby to mělo nějakou úroveň a každý talíř přikryla stříbrným poklopem, aby pizza nevychladla. Talíře jsem rozmístila na stůl a šla zavolat kluky.

S tím, abych našla Donnieho a Mikeyho, nebyl nejmenší problém, protože jsem přesně věděla, kde jsou. Donnie byl zase v laborce a Mikey si hrál na chodbě s Plutem, ale nevěděla jsem, kde jsou Raph a Leo. Abych je nemusela dlouho hledat, zeptala jsem se Mikeyho, jestli neví, kde jsou. Odpověděl mi, že neví, ale ať to prý zkusím v posilovně a pak si dál šťastně hrál s Plutem.

Seběhla jsem po schodech do sklepa a uslyšela zvuky zápasu a útržkovitý rozkovor, který vycházel z tělocvičny. Hlasy jsem okamžitě rozpoznala, byli to Raph a Leo. Zaslechla jsem, jak Raph říká něco jako: „Je to čím dál podivnější..." Rychle jsem se skryla za svou neviditelnost, proklouzla pootevřenými dveřmi tělocvičny a pak se usadila na zem u stěny a poslouchala jejich rozhovor. Leo mu odpověděl: „Já jí věřím. I když máš pravdu, že jak vycházejí na světlo nové a nové okolnosti, je to čím dál tím víc podivné a zamotané. No, myslím, že to tady ještě bude hodně zajímavé."

To už mi stačilo, vyšla jsem ven ze dveří a přeměnila se zase na viditelnou. Poznala jsem, že Leo mi skutečně věří a Raph se o to aspoň pokouší, i když si mnou není úplně jistý. Pak jsem zaklepala na dveře a vešla do tělocvičny. „Pojďte, oběd je na stole." Řekla jsem s úsměvem, obrátila se a odešla zpátky do kuchyně, ke už čekali Donnie a Mikey.

Mikey netrpělivě poposedával a pokukoval po mě a po Donniem. Donnie ho už nejspíš stihl několikrát okřiknout, aby se nekoukal pod pokličky a nesnědl nám oběd. Ani ne za minutu dorazili Leo a Raph a usadili se ke stolu.

Jakmile už všichni seděli, řekla jsem: „Tak prosím, podívejte se, co jsem vám připravila k obědu a pusťte se do toho." Koukli na mě a pak najednou zvedli poklopy ze všech šesti talířů. Z každé pizzy ještě stoupala trochu pára, jak byla teplá. Na nic už nečekali a začali jíst. „Dáte si něco k pití?" Zeptala jsem se, ale oni jen zakroutili hlavami a vychutnávali si jídlo. Přisedla jsem si k nim a taky si vzala kousek pizzy.