TMNT - Poprvé v česku

11. kapitola

Po obědě jsem naskládala nádobí do myčky a krabice od pizzy odnesla rovnou do popelnice. Když jsem trochu poklidila kuchyň po obědě, šla jsem k sobě do pokoje. Chtěla jsem se na chvíli natáhnout do postele, ale to nešlo, protože si tam spokojeně hověla moje kočka Andromeda. Vzala jsem ji do náruče, posadila se na postel a pak si ji položila na klín a chvíli ji hladila po sametově hebké černé srsti.

Andromeda byla celá černá, až na pravou přední packu, která byla zářivě bílá. Neměla moc ráda cizí lidi, snášela jen mě a z nějakého důvodu měla strašně v oblibě Pluta. Vždycky, když jsem je spolu viděla, připadali mi jako Jin a Jang. Bílý Pluto s černým čumáčkem a očima a černá Andromeda s její bílou packou. Taky chováním mi Jin a Jang připomínali, protože Pluto byl velký milý dobrák, co ale dokázal zavrčet, a Andromeda byla sice na neznámé zlá a ostrá, ale nechala se i drbat a dokázala být hodná. Andromeda taky milovala svoje velké kočičí škrábadlo, na kterém měla několik pelíšků, skrýší a hraček a na kterém trávila asi třetinu svého času. Druhou třetinu trávila na mé posteli a tu třetí poflakováním po domě nebo hraním s Plutem.

Po chvíli mazlení se s Andromedou, jsem ji odnesla do jednoho z pelíšků na velkém škrábadle, které trochu připomínalo strom a stálo v mém obýváku.

Lehla jsem si do postele a zapnula notebook, který jsem si položila na břicho. Projela jsem sociální sítě a youtube, ale nikde nic, co by mě zaujalo. Už jsem se chystala to zavřít a jít si nachystat věci na trénink, když se ozval příchozí hovor na Skypu, tak jsem si i s notebookem rychle sedla ke stolu.

Na Skype mi volají jedině rodiče, takže jsem hned věděla, od koho je příchozí hovor. Hovor jsem přijala a v pár vteřinách se přede mnou objevil obraz mých rodičů. „Haló. Slyšíme se?" Zeptal se můj táta. „Jo, pohodě. A vy mě slyšíte a vidíte?" Zeptala jsem se nazpět. „Jasně." „Tak jak se ti doma daří samotné, zlatíčko?" Zeptala se mě starostlivě máma a já jí odpověděla: „Tak dům stojí tam, kde předtím, hlady neumírám a končetiny mám taky všechny. A počasí je teď tak krásné, že můžu pořád chodit s Plutem ven, nebo chodím za Tang Mai. A co vy, jak se daří na cestách?" Svoji odpověď jsem řekla s velkým úsměvem, rodiče mi úsměv oplatili a pak mi máma odpověděla: „Tak Jižní Ameriku už jsme projeli křížem krážem a teď míříme na sever. Nejspíš to vezmeme od západu k východu, takže začneme asi v Los Angeles, pak po pobřeží na sever a postupně nejspíš dojedeme až na východ do New Yorku. Do New Yorku se těšíme, protože konečně uvidíme to město, kde naše holčička strávila celý měsíc." „Jé, tak to je super! Už se těším, až mi řeknete, jak se vám tam líbilo." Koukla jsem se na hodiny a všimla si, že za chvilku budu muset jít, tak jsem se omluvila rodičům a rozloučila se s nimi: „Já se strašně omlouvám, ale jsem domluvená s Tang Mai a už trochu nestíhám. Však si ještě zavoláme. Tak zatím ahoj." Zamávala jsem rodičům a oni mě hned nazpět a s tím jsem ukončila hovor na Skypu a zaklapla notebook.

Začala jsem trochu panikařit, protože jsem vůbec neměla připravené věci s sebou. Normálně bych vše měla u sensei, ale tentokrát jsem si oblečení i tréninkové zbraně odnesla domů, protože jsem chtěla trénovat. Popadla jsem teda batoh, rychle do něj nacpala hromádku oblečení a doběhla si do tělocvičny pro tessen a pár shurikenů. Ještě z verandy jsem zavolala na kluky: „Kluci? Kluci!" „Jo, co je?" Odpověděl mi jeden z nich, ale ani nevím který. „Už jdu za sensei, tak mi prosím zatím nevyhoďte dům do vzduchu, jo?" „Jasně, neboj se." Odpověď jsem slyšela jen z dálky, protože jsem už vybíhala ze dveří.

Celou cestu k sensei jsem běžela, jenom štěstí, že nebydlí moc daleko, protože když jsem běžela, byla jsem tam ani ne za tři minuty. Vběhla jsem rovnou na zahradu a uviděla sensei, jak sedí u stolu v altánku a pije čaj. Sensei ke mně zvedla oči na znamení, že se mám jít nachystat. Zaběhla jsem do doja v jejím domě, abych se převlékla. Když jsem byla nachystaná, vyšla jsem zpět na zahradu a přisedla si k sensei do altánu. „Jdeš trochu pozdě." Řekla sensei jakoby mimoděk. „Omlouvám se, těsně před odchodem mi zavolali rodiče." Sensei jen přikývla, dobře věděla, že jsou rodiče na cestách a že mi občas nehlášeně volají.

Koukla jsem na sensei, která se věnovala svému čaji a přemýšlela, a pak jsem si taky nalila čaj a napila se. Podle chuti to byl jeden z těch lepších zelených čajů z Taiwanu, nejspíš s příchutí nějakého koření. Začala jsem taky trochu přemýšlet, co všechno vím o své sensei a zajímalo mě, proč se kluci tak zarazili, když uslyšeli její jméno.

Moje sensei se jmenuje Tang Mai. Tang je jméno jejího klanu, Mai její křestní a znamená to tanec, což je velice výstižné, protože když bojuje, vypadá to, jako kdyby tančila. Neznám přesně její věk, ale vypadá tak na něco přes čtyřicet. Vím to, že se asi před patnácti lety přistěhovala z Japonska a že se tam naučila ninjutsu a přivezla si od tamtud všechny své zbraně. Sensei je velmi krásná, má dlouhé černé vlasy, které si dokáže krásně učesat. V obličeji má jemné rysy a její oči mají velmi podobnou barvu jako vlasy. Vysoká je jako průměrný člověk a má velmi vysportovanou postavu.

Z přemýšlení mě vytrhla sensei. „Jsi dnes nějaká tichá. O čem přemýšlíš?" Tenhle dotaz jsem nečekala, a tak jsem ani nestihla vymyslet žádnou lež. „Přemýšlím o tom, že toho o vás moc nevím a že bych o vás něco vědět chtěla." „Hmm... Zajímavé. Takže ty bys o mě chtěla vědět něco víc. A co by to přesně mělo být?" „Zajímalo by mě, jaké to bylo, když jste ještě žila v Japonsku a co se stalo, že jste se přestěhovala sem?" Výraz ve tváři sensei se změnil. Vypadala teď trochu smutně. Pomalu jsem přestávala doufat, že mi něco poví, i když na druhou stranu mi vždy odpovídala i na ty nejhloupější otázky. Chvilku bylo ticho a poté sensei promluvila: „Dobře tedy. Budu ti vyprávět, jak jsem žila v Japonsku a jaké to tam bylo, ale přišla jsi na trénink, tak u toho budeš trénovat. Připravila jsem si pro tebe dnes trénink koncentrace, takže to budeš mít o to těžší, když na tebe budu ještě mluvit." Byla jsem tak nadšená, že sensei souhlasila s tím, že mi něco poví, že jsem se až zapomněla děsit toho tréninku.

Dnes probíhal trénink na zahradě. Sensei ukázala na jeden dřevěný kůl zaražený do země, který měřil asi něco přes metr, a řekla: „Tak tohle bude tvůj dnešní trénink. Budeš se muset soustředit na to, abys nespadla, zatímco na tom kůlu budeš stát na jedné noze a já na tebe budu mluvit."

Vyskočila jsem na kůl, chvíli trochu balancovala, ale pak jsem našla rovnováhu a zaujala pozici, kdy jsem stála na pravé noze, levou si o ni zapřela ve výšce kolene a ruce jsem spojila před hrudníkem. Sensei s pobaveným výrazem sledovala moje krátké trápení s rovnováhou a jakmile jsem získala stabilitu začala vyprávět.