TMNT - Poprvé v česku

14. kapitola

Když jsem se probrala, netušila jsem kolik času uběhlo. Rozhlídla jsem se kolem a uviděla vyděšené a ustarané pohledy Mikeyho, Lea a Donnieho, ale Raph nikde nebyl. Zjistila jsem, že jsme ještě pořád v tělocvičně. Zkusila jsem se posadit, ale nedokázala jsem se pořádně pohnout, bolelo mě celé tělo. „Jak dlouho jsem byla mimo?" Zeptala jsem se a Donnie mi odpověděl: „Bylo to asi patnáct minut. Už jsme se začínali docela bát. Trochu jsem tě prohlídl a vypadá to, že nemáš žádné vážnější zranění."

Něco mě lechtalo na obličeji, a tak jsem si ho otřela hřbetem ruky. Zjistila jsem, že to byla nějaká tekutina a když jsem se koukla na ruku, uviděla jsem krev. Až potom mi došlo, že kromě celého zbytku těla, mě bolí i dolní ret. Nejspíš jsem si ho prokousla, když jsem narazila do té zdi. „Jo, no, to asi bude potřebovat zašít." Dodal Donnie.

„Kde je Raph?" Zeptala jsem se a utřela si zbytek krve ze rtu, což bolelo jako prase. „Utekl odsud chvilku po tom cos omdlela." Odpověděl mi Leo. „Aha." „On tohle dělá vždycky." Pokračoval Leo. „Když ho někdo porazí, nedokáže se s tím smířit a naprosto vybouchne. A i když je to jenom trénink, tak je schopný protivníka skoro zabít... Ale potom si strašně bere všechno, co udělal." Leo se na mě podíval pohledem, jako kdyby se chtěl za Rapha omluvit.

„Můžeš vstát?" Zeptal se Donnie. „Asi jo." Odpověděla jsem a pokusila se zvednout. Nebudu vám tady lhát, nejsem nijak statečná kunoichi a neměla jsem daleko k tomu, abych se na místě nerozbrečela, ale nemohla jsem se před nimi ztrapnit, tak jsem zatnula zuby a zkusila to vydržet.

Nějak se mi podařilo dostat se na nohy, a tak jsem se vydala na cestu do svého pokoje. „Jdu k sobě, na chvilku si lehnout." Řekla jsem. Nejhorší na tom bylo dostat se ze sklepa až k sobě do pokoje, je to strašných schodů a zkuste si to, když vás bolí celý člověk.

Padla jsem do postele, trochu si zaskučela do polštáře a po tváři mi steklo pár slz. Ani jsem nevěděla, že jsem usnula. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy mě Donnie přišel vzbudit. „Promiň, nechtěl jsem tě budit, ale myslím, že bych ti měl vydezinfikovat a zašít ten ret." Řekl Donnie, já si promnula oči a přikývla. Pak jsem s Donniem šla do laborky. Donnie mi něco píchnul a tím mi znecitlivěl ret, pak mi ránu vydezinfikoval a zašil.

Po patnácti minutách jsem se z laborky vrátila do svého pokoje. Koukla jsem na hodiny a zjistila, že je skoro čas, kdy mi obvykle volají rodiče. Otevřela jsem notebook, začala projíždět sociální sítě a po chvíli mi opravdu začal vyzvánět příchozí hovor na Skypu.

Zvedla jsem to a objevil se přede mnou obraz videohovoru. „Ahoj mami, ahoj tati." Pozdravila jsem a usmála se na rodiče do kamery. „Co se ti stalo?!" Vyjekla mamka. Vůbec mi nedošlo, že oni mě vlastně vidí tak. Musela jsem si rychle vymyslet nějakou výmluvu. „Jo, tohle? Byla jsem s Plutem na procházce v lese, on mě trochu potáhnul na vodítku, já zakopla a spadla na zem. A jak jsem spadla, tak jsem si prokousla ret. Ale to je jedno, skoro to nebolí, neboj se. Jak se máte vy a kde teď vlastně jste?" Rychle jsem raději změnila téma, aby se v tom moc nerýpali. „Jsme ještě ve Státech. Zítra se chystáme vyrazit směr New York." Odpověděl mi táta nadšeně. Myslím si, že se do New Yorku opravdu těší. „A jak to zvládáš doma? Nechybí ti něco?" „Všechno je v pohodě mami. Pořád ještě se mi to tady nepovedlo podpálit." „Tak to jsme rádi, že to zvládáš. Až se vrátíme ukážeme ti všechny fotky a že už jich je hodně. Tak se měj krásně, posílám pusu." Řekla mamka, poslala si pusu a já udělala jako že ji chytám. „Tak ahoj." Zamávala jsem rodičům, oni zamávali nazpět a pak se hovor přerušil.

Lehla jsem si do postele, notebook si dala na břicho a začetla se do nějaké mangy. Po nějaké té hodince čtení mi začaly padat víčka, a když jsem na chvilku zavřela oči, okamžitě jsem usnula.

Pobudila jsem se až někdy uprostřed noci. Když jsem koukla na budík, zjistila jsem, že jsou tři ráno. Nebyla by to až taková katastrofa, že jsem se vzbudila ve tři ráno, ale pak mi došlo, že jsem zaspala a měla jsem pořád v očích čočky, na sobě jsem měla normální oblečení a ne pyžamo, nenakrmila jsem večer svoje mazlíčky a ani jsem se nebyla po celém dnu umýt. Ale vzhledem k tomu, že už byly tři ráno a mě se už vůbec nechtělo spát, tak jsem zůstala vzhůru a namířila si to do koupelny.

(pozn. autora: ti co mají čočky možná znají, ale fakt nechcete usnout s čočkama v očích, je to docela nepříjemné :D )

První ze všeho jsem si musela dát kapky do očí, protože jsem byla prakticky slepá. Když jsem teda už konečně zase viděla, koukla jsem na svůj zjev do zrcadla a trochu jsem se lekla. Ten ret mi trochu natekl a měl takovou nafialovělou barvu. Jenom jsem si nad tím povzdechla a zamířila do sprchy. Ta teplá voda byla velice příjemná na všechny bolavé svaly v mém těle. Myslím, že jsem v té sprše byla tak dlouho, až jsem vypustila celý bojler. Když jsem vylezla ze sprchy, byla koupelna plná páry, tak jsem tam otevřela okno a nechala větrat a šla si něco obléct do pokoje.

V pokoji jsem se trochu prohlídla v zrcadle a zjistila jsem, že mám slušně velkou modřinu na zádech. Určitě byla od toho nárazu do zdi. Pak jsem na sebe hodila nějaké čisté oblečení a sešla o patro níž do kuchyně, kde jsem si postavila vodu na čaj.

Zatímco vřela voda, vyštrachala jsem svůj oblíbený hrnek, který byl asi na půl litru, a tak jsem si nachystala sáček čaje Earl Gray. Čaj jsem zalila a zatímco se louhoval, jsem přemýšlela nad nesmrtelností chrousta. Pak jsem vytáhla sáček, do čaje přidala cukr a trochu mléka a anglická pochoutka byla na světě.

Vzala jsem hrnek do ruky, šla směr balkon a cestou si ještě vzala deku na přikrytí. Když jsem otevřela dveře na balkon, uviděla jsem, že už tam někdo sedí.