TMNT - Poprvé v česku

4. kapitola

Příští den jsem je ani neviděla odcházet z doupěte a ten následující taky ne. Napadalo mě, jestli se někam nepřestěhovali, když o nich teď někdo ví. Moje obavy byly zažehnány hned další den ráno, když jsem našla ve schránce vzkaz:

Donnie pro tebe má ten seznam. Čekej nás jako posledně. Leo.

No, nebylo to nic moc, ale aspoň teď vím, že jsou ještě pořád tady. Kdyby mi nepřišel tenhle vzkaz, asi bych se vydala do stok je hledat, protože pro ně mám docela dobrý návrh. Teda aspoň si to myslím.

Nicméně, den mi utekl jako voda a já už čekala tam co minule. Pokukovala jsem po hodinkách. Měli už menší zpoždění. Nakonec se přeci jen otevřel poklop a zelená ruka mi pokynula ať vlezu dovnitř, tak jsem tam co nejrychleji vklouzla a trochu mě překvapilo, že přišel jenom Leonardo. Už, už jsem si od něj chtěla vzít seznam věcí a zase vypadnout, přeci jen se jim nechci nijak vnucovat, ale on mi nic nepodal. Místo toho řekl: „Tak pojď, Donnie už na tebe čeká." Přikývla jsem a vyrazili jsme. Cesta nebyla moc dlouhá, ale zdála se nekonečná, protože za celou dobu nic neřekl.

„Don je v laborce." Promluvil konečně Leonardo, když jsme dorazili do doupěte. Rovnou jsem šla za Donniem. „Ahoj Donnie. Tak jsem tady. Co pro mě máš?" Pozdravila jsem ho naoko vesele, protože jsem byla trochu rozhozená z Leonardova chování cestou sem. „Ahoj Leny. Je toho docela dost. Mmm... Myslíš, že seženeš aspoň většinu?" řekl a podal mi seznam asi dvaceti věcí. Zběžně jsem ho prolítla očima. „S něčím by neměl být nejmenší problém, ale některé položky jsou docela vzácné. I tak se pokusím. Co kdybys mi na sebe dal nějaké spojení?" řekla jsem to dřív, než jsem si uvědomila, že jim vlastně nefunduje žádná technika. Rychle jsem tedy vykoktala: „Jaj, promiň já zapomněla. Tak asi první, co seženu, bude telefon." Zkusila jsem to zachránit takovým trochu trapným žertem. Už tak mi bylo dost trapně. Donnie už raději nic neříkal a ponořil se zpět do své práce-míchal kdo ví co v nějaké misce.

Vyšla jsem ven z laborky a očima hledala Leonarda. Našla jsem ho v zadním koutku obývací místnosti jak medituje. Nevěděla jsem, jestli ho můžu vyrušit, ale rozhodla jsem se, že můžu, protože jsem tady nechtěla čekat do doby až skončí. „Leonardo? Neruším?" Zeptala jsem se poněkud nesměle. „Rušíš, ale i tak mluv." Sedla jsem si tedy na zem za ním a začala: „Víš, napadla mě taková věc. Vlastně dvě, ale ta jedna je naprosto nepodstatná a u té druhé jsem si skoro jistá, že mě s tím vyhodíš, ale i tak se chci zeptat." Trochu zbystřil, když slyšel moji úvodní větu, tak jsem pokračovala: „Tak teda to první je, jak ti mám vlastně říkat? Leonardo, Leo, nebo jinak?" Trochu se ušklíbnul. Byla to opravdu hloupá otázka. „Říkej mi jak chceš, ale pokud nevíš, říkej mi jako všichni, prostě Leo." „Tak dobře, Prostě Leo. Teď ta druhá věc. Ale jak říkám, je to jenom nápad a klidně mě s tím vyhoď. No, napadlo mě, že když jsou rodiče na dva měsíce pryč a já mám tudíž celý dům úplně prázdný a sama pro sebe, tak byste tam mohli prozatím bydlet." Zatím žádná odezva z jeho strany, jen bylo vidět že přemýšlí. Tak jsem rychle pokračovala: „Samozřejmě tady jsme na vesnici, tady se každý zajímá o všechno, takže byste asi museli zůstávat v domě, ale ten dům je dost velký, a pokud to není moc odvážné, troufnu si tvrdit, že i April by se lépe uzdravila u čerstvého vzduchu a slunce, než ve stoce." Při zmínce o April se Leo napřímil. Z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst. Chvilku bylo ticho a pak řekl: „Být to jen na mě, vážně bych o tom uvažoval, ale záleží i na ostatních. Zavolám je a ty jim řekneš to co mě a uvidíme."

Jak řekl, tak udělal a za chvilku už všichni stáli nebo seděli v obývací místnosti a poslouchali můj návrh. Mikey z toho byl poměrně nadšený, Donnie vypadal zaskočeně ale přesto potěšeně, ale Raphael měl opět nějaké výtky. „Vy jste se všichni zbláznili. Co když si někdo nedá pozor a vystrčí nos z baráku, nebo příjde nějaká zvědavá sousedka na návštěvu, nebo její kamarádka, nebo co já vím. A jak sama řekla, je to vesnice a všichni se o všechno starají." Jeho reakci jsem popravdě očekávala, ale musela jsem si svůj návrh obhájit: „Ten barák je dost velký, takže s kapkou opatrnosti ven nebudete muset. A o návštěvy se nemusíte bát. Sousedi chodí jen za rodiči a vědí, že jsou pryč a já nemám moc kamarádů, takže za mnou nemá kdo přijít." Vypadalo to, že se uklidnil a trochu ho to přesvědčilo, i když měl pořád ten naštvaný výraz.

Koukla jsem na hodinky. Bylo už docela pozdě. „No, tak já už bych asi měla jít domů. Však si ten můj návrh zatím nechte projít hlavou a pak mi dáte vědět, nechci vás do toho nutit. Můžu se stavit zase zítra a přinést nějaké věci ze seznamu?" „Určitě, zase tě vyzvednu." Řekl Leo.

Tentokrát mě k východu doprovodil Mikey. Leo se vrátil ke své meditaci, ze které jsem ho předtím vyrušila, Donnie zmizel v laborce a Raphael si šel vymlátit vztek do boxovacího pytle. Mikey se se mnou cestou k východu, na rozdíl od Lea, bavil. Z mého návrhu na stěhování byl ze všech asi nejnadšenější. „A máš doma nějaké zvířátka? A jak to u vás vypadá?..." pusa se mu skoro nezastavila a on na mě chrlil další a další otázky, takže jsem ani neměla čas na ně odpovídat. „Mikey, počkej. Ještě ani nevím, jestli se ke mně vůbec nastěhujete. Ale odpovím ne tvoje otázky. Ano, mám doma zvířátka. Mám psa, kočku a akvárko s rybičkama, a ještě něco, ale to nestojí ani za řeč." Musela jsem se pro sebe usmát, protože to něco pro ně bude velké překvapení, pokud se teda ke mně nastěhují. Odpověděla bych mu na víc otázek, ale už jsme byli u východu, tak jsem se s Mikým rozloučila a šla domů.