My a celá... mapa!

17. Dnešní den si užiju

Nora

Bylo poledne - pro mě ještě ráno - a já jsem se poprvé za celý svůj život probudila v Londýně. Nebo spíš - bylo poledne a já jsem se poprvé probudila v Londýně, aniž bych byla celé kilometry nad ním. Rozdíl byl taky v tom, že tentokrát mě nevzbudil Marco, ale dopolední sluníčko, které se prodíralo skrz závěsy. Protřela jsem si oči a podívala se znovu. Nezdálo se mi to. A já žila v naději, že otravná mega žárovka se na mě celý týden nepodívá! Život zkrátka není procházka růžovým sadem.

Odfrkla jsem si a odhrnula si rozcuchané vlasy z obličeje. Podle toho, co jsem si pamatovala, jsem usnula při začátku Kapitána Ameriky, ale jestli to byla jednička, nebo dvojka, jsem už neměla tušení. Ani mi nepomohla Marcova káva, kterou jsem mu ukradla. Jen výjimečně, samozřejmě.

„Budíček!" zařval hlas z vedlejšího pokoje, až jsem děsem nadskočila. Hned na to se ze své ložnice vyřítil Marco.

„Budíček? Tady nejsi na dětském táboře," zaúpěla jsem a padla zpátky na postel.

Slyšela jsem, jak se zasmál a vzápětí zatahal za přikrývku, kterou jsem měla obmotanou kolem těla. „Mám být upřímný? Někdy mi jako dítě připadáš."

Zvedla jsem hlavu, přimhouřila oči a hodila po něm polštář. „Zmlkni! Víš ty vůbec, kolik je hodin?"

„Tři čtvrtě na jedenáct."

„No právě. Proč vstávat brzo? Mám dovolenou, krucinál!"

 „Protože já jsem vstával před dvěma hodinama, abych sestavil dnešní program. Takže si přestaň stěžovat a pojď se oblíknout. Čeká tě jeden pěkný a zábavný den s Marcem Scarlattim, nejžádanějším mužem na světě!"

S tím nejžádanějším mužem na světě máš pravdu. „To tak," odsekla jsem do polštáře.

„Vyliju na tebe vodu z týhle zatracený vázy, jestli okamžitě nevstaneš," zašeptal Marco varovně a jeho hlas mi zavrněl přímo u ucha, až rozechvíval každou částičku mého těla. 

 Vytáhla jsem ruku zpod přikrývky a nahmatala to první, co mi přišlo do ruky. Jeho svalnaté rameno. Sjela jsem rukou víš, po jeho krku a zamručela. Jo, opravdu je tak blízko. Vlastně jsem měla pocit, že kdybych mohla otočit hlavu o tři sta šedesát stupňů, měla bych moc pěkný výhled na ty jeho mužná ústa. To by nebylo zas tak špatné.

Má ruka šmátrala dál a já sjela k hedvábným vlasům, sevřela je mezi prsty a zatahala za ně. Což jsem chtěla udělat už od první chvíle, kdy jsem ho uviděla. Jej! Další klišé myšlenka.

Jasně, že bych mohla pokračovat dál, seznámit se s jeho obličejem a ústy do nejpodrobnějších detailů, ale furt mi ještě zůstávala ta špetka rozumu, o kterou jsem se opírala poslední měsíc. Takže jsem se vrátila k jeho ramenu a zabrala s jasným úmyslem ho odstrčit. Žuch a bylo to. Nepočítala jsem však s tím, že Marco stále svírá přikrývku, která byla obmotaná kolem mého těla. Takže jsem spadla přímo na mého svalnatého kámoše.

„Sakra," zaklela jsem. Marco se začal smát. Ušklíbla jsem se. Jak typické, pán se zase baví. Šťouchla jsem ho do žeber a pomalu se odsouvala z jeho hrudníku, stále zamotaná do přikrývky, která se ne a ne rozmotat. „Potřebuju pomoc," houkla jsem na tu hordu svalů, co už skoro brečela smíchy.

„Vážně, Noro? Potřebuješ pomoc? S čím pak?" smál se mi.

Zašklebila jsem se na něj. Potřebovals by nakopat do zadku. „Jsem zamotaná," procedila jsem.

Usmál se, postavil se na nohy a koukal na mě z výšky skoro dvou metrů. „Všiml jsem si," řekl, ale stále nic nedělal.

Cukla jsem sebou. Bylo to strašně stupidní. Musela jsem vypadat jako žížala, kterou někdo vytáhl z úkrytu. „Tak pomůžeš mi?!"