My a celá... mapa!

36. Takovej ten pár

Marco

Najednou jsem dostal strašnou chuť drknout ji do ramene.

Tak jsem to udělal. Přirozeně.

Vrátila mi to zpátky.

Zopákli jsme si to.

Bylo to skvělý.

„Máš mě ráda?" zeptal jsem se najednou. Potřeboval jsem mít jistotu, potřeboval jsem mít věci mezi námi pěkně jasný, než se jí zeptám. Na její odpovědi najednou záleželo víc než kdykoliv předtím.

„Hmm."

„Kurva," zamumlal jsem. Vytřeštila na mě oči. Tohle nečekala. Já to taky nečekal, ale co už. Jenom jsem pokrčil rameny a skromně pronesl: „Jenom jsem si uvědomil, že mám strašnou kliku."

Usmála se. Sakra, jak ta se uměla usmívat. Její boží úsměv dokázal smazat z předního místa mých priorit fotbal, mou motorku, mý kámoše. Jo, dalo se říct, že jsem v tom byl až po uši. Nestěžoval jsem si, protože být v tom až po uši s touhle ženskou stálo za to.

Bylo to jako zřítit se do postele a čučet na telku s kýblem zmrzliny.

Jenom lepší.

Pak jsem si ale vzpomněl, co jsem vlastně celou dobu chtěl, proč jsem naši konverzaci dokopal až k týhle hlubokomyslný chvilce. „Už dlouho se ti chci zeptat... asi tak posledních deset minut..., můžu si vzít tu zelenou?" ukázal jsem na její poslední zelenou makrónku.

Nořin úsměv se s mou otázkou rozšířil.

Ty vole, bylo to definitivně lepší než postel, telka a zmrzka.

„Jasně, cokoliv," sáhla po ní a podala mi ji.

Byl jsem šťastnej jak malej kluk. Mrkl jsem na tu zelenou slaďoučkou věc. Makrónky vypadaly skvěle. Přičichl jsem si. Makrónky skvěle i voněly. Kousl jsem si. A dokonce tak i chutnaly. Takže makrónky byly skvělý. Konec rovnice.

Právě jsem vyřešil těžkej matematickej příklad. Byl jsem na sebe strašně hrdej. Asi tu cukrárnu, kde jsme tohle sehnali, celou vyberu, abych se za svoje pokroky pořádně odměnil. Abych měl pro příště nějakou tu motivaci.

Do háje, můj matikář by byl pyšnej. Poplácával by mě po zádech a celou dobu by na mě ukazoval, jak míval ve zvyku. Jo.

Svou makrónku jsem si dlouho užíval. Tak dlouho, že moje ženská vedle si najednou začala zpívat. Jo, Nora mohla umět kreslit, psát, fotit a tancovat, ale zpívání jí fakt nešlo. Prostě zněla hůř než banda opilců. A ani moc jí nepomáhalo, co si to vybrala za hitovku. Ta sračka „Love Me Like You Do" se nesla po pláži a ani ta párty kousek dál to neztlumila. Rychle jsem si hodil poslední kousek jídla do pusy, abych ji mohl umlčet.

Připlácl jsem jí svou dlaň ke rtům a začal: „Pššš... Já už budu hodnej, příště ti to jídlo nechám, zaplatim v tý cukrárně, jenom jim už neubližuj! Panebože, oni to už nezvládnou. Moje uši na tohle fakt nejsou stavěný. Umřou, umřou!" blábolil jsem hystericky.

Párkrát mi zaprskala do ruky, ale pak mě kousla, takže jsem ucukl a začal svou dlaň ohmatávat, jestli s tím budu muset do nemocnice. Začala se řehtat na celé kolo. Jů. Chvíli jsem to s úsměvem poslouchal, ale pak jsem jí znovu zacpal pusu, aby mě nechala mluvit.

„Mfo sas je?" zavrčela mi do ruky.

„Hele, mám skvělej nápad, měli bysme jít támhle," ukázal jsem na Tasmánský moře před náma. Chvíli jsem čekal na její odpověď, ale když se nic neozývalo, mrkl jsem na ni, co má zas za problém. Vyčítavě na mě mhouřila oči, zatímco jsem ji skoro dusil svou obří prackou. Rychle jsem dal ruce do vzduchu, jako že se vzdávám. „Ehm... promiň."