My a celá... mapa!

33. Samozřejmě přiblble

Nora

Na ránech po těch nocích je něco zatraceně magického. Něco, co nutí věci, aby spolu fungovaly, ať už jsou sebevíc rozdílné. Něco, co nutí totálně všechno klapat, co nutí vaši náladu, aby byla prostě růžová. Něco, co vás nutí nepřemýšlet dopředu. Něco dokonalého. Něco.

Marca to něco přinutilo vyjít do ulic hodinu před tím, než jsem se já vzbudila, zajít do Starbucks a přinést mi muffin, croissant a kafe (všechno čerstvý), vzbudit mě tím nejsladším polibkem na dobré ráno a vzápětí mi šoupnout jeho sladkou nadílku pod nos.

Mě to něco nutilo slušně poděkovat, než jsem se na jídlo vrhla. Za normálních okolností bych prskla pár nesrozumitelných zvuků a pak už by existovalo jenom jídlo. Na Marca bych se na dalších pět minut prostě vyprdla. Fakt jsem se dneska snažila.

„Ó můj bože, ty seš nejlepší. Dík, máš to u mě."

„Jo, nemáš zač. Kdy dáme opáčko?" zareagoval hned.

Obrátila jsem oči v sloup a dál chroupala muffin a zapíjela to dávkou koffeinu. Marco na tom nemůže být s vírou špatně. Nebo s nadějí. Nebo s optimismem. Vždyť opáčko se nedalo realizovat. Totálně mě vyčerpal. Ten chlap se v noci snad snažil být nejlepší.

„Hele, nefandi si tak, jo. Byl jsi v noci moc dobrej. Jsem unavená. Má očekávání o dnešním startu jsou prosté. Nové epizody seriálů, na který jsem neměla čas, protože jsi zatraceně pomalej čtenář."

Vypadal zklamaně. Dělal na mě oči odhozeného štěněte, když jsem se pustila do croissantu a do dalšího dílu Supernatural. Mězi mě a Winchestry se prostě nedostene. To je bez šance.

A jemu to chvíli nato docvaklo. A koukal na Supernatural se mnou.

Společně jsme strávili nad epizodami tři hodiny a celou tu dobu opěvovali Deanovu úžasnou Impalu. Řečnili jsme o její kráse, sepisovali detailní popisy a nakonec se pod to podepsali.

Pak se jeden z nás ale podíval na hodiny a skoro dostal infarkt. „Do háje, to je hodin. Polovina dne za náma."

A jelikož Marco měl pravdu, vzala jsem to na vědomí, zasedla ještě v županu za notebook a začala googlovat. Na dnešek jsme totiž neměli nic naplánovanýho a nebylo možný, abychom strávili v Japonsku chvíle sezením na zadcích a čuměním na seriál (omlouvám se, Deane, omlouvám se, Impalo). Byl to tejden dlouhej pobyt v Japonsku. Tahle země měla tolik super věcí a my na ně určitě nenarazíme v hotelu. I když by to bylo naprosto boží, když nad tím tak přemýšlím.

Třicet minut to bylo o výrazech jako co si nenechat ujít v Tokiu, co si nenechat ujít v Japonsku, památky Japonska (když jsem nakoukla přes Marcovo rameno, zrovna měl ve vyhledávači naťukaný co se dá kurva dělat v Japonsku). Nakonec jsme ale měli výsledky a v hlavě myšlenku, že bez strýčka Google bychom byli v háji.

„Co bambusovej háj poblíž Kyota asi čtyři sta padesát kilometrů od-"

„To jako fakt? To tam chceš i přespat?" vyprskl Marco, který se dál snažil něco vygooglovat. Ale pochybovala jsem, že když tam bude neustále přidávat nějaký sprosťárny, něco mu vyleze.

„Hele, je to jenom tři hodiny cesty. Není to tak daleko."

„Jo, když porušíš totálně všechny dopravní předpisy a tuhle cestu jedeš každých čtyřiadvacet hodin. Trhni si."

Zpražila jsem ho pohledem. Měla jsem tisíc chutí mu říct něco taky tak hezkého, ale když jsem viděla jeho výraz, ztratila jsem páru. Pokrčila jsem rameny a pokračovala v předčítání výsledků. „Fajn, pak tu je město Kamakura, od Tokia hodinu cesty. Jsou tu stovky chrámů, socha Buddhy a-"