My a celá... mapa!

37. Ty domů musíš letět brzy

Nora

Samým blahem jsem šílela. Svět byl skvělej. Musel být. Jinak by nebyl Steve Jobs, co by nevymyslel Apple, a to samý u Marca, co kdyby se nikdy nenarodil, nedostala by moje maličkost tohle boží Jablíčko.

Šťastně jsem se zubila, cenila zuby na všechny světové i nesvětové strany a zuřivě cvakala do klávesnice. Za tu chvíli jsem stihla pěkně ocvakat každičký tlačítko, až pomalu bledlo značení. Ach, ten zvuk byl návykovej. Stejně tak naprosto suprovej design. Bylo to jasný. Jsem v tom až po uši. Pápá, Marco, tohle je daleko lepší.

Do pěti minut jsem měla přetažený všechny podstatný i nepodstatný dokumenty a soubory, vyřešený všechny maily, který jsem v dobách mé notebookové abstinence neměla náladu ani zmerčit, a teď jsem se rozplývala nad všema vychytávkama, co mi tenhle super-stroj nabízel. Jablíčko bylo jednoduše fakt geniální. Tak se mi líbilo, že jsem za chvíli skákala radostně po posteli.

Jablíško! Nora dostala Jablíško!

V rychlosti jsem mrkla po tom mym Ježíškovi, co mi mou novou nejoblíbenější hračku splašil, abych mu pořádně vyjádřila svou lásku k jeho dárku. Dřepěl u okna na takovym tom širokym parapetu, co každej chce, ale nemůže mít, houpal vesele nohama a jeho sexy pusa byla celá od Nutelly, kterou měl hned vedle a právě si tý čokoládový dobroty pořádně nabíral lžičkou. Vypadal k sežrání. (Ta Nutella taky, to samo sebou.) Pak taky vyděšeně, protože si všiml, jak tu poskakuju po drahých dekách, a zřejmě ho napadlo, že jsem možná dostala nějakej ten záchvat. Na tutovku se začínal bát o moje duševní zdraví.

„Sakra, kotě, přestaň. Nedám z hlavy číslo na místní záchranku. Nemůžeš si tyhle sračky nechat na jindy?"

Seskočila jsem k němu dolů, ale asi jsem si špatně všechno vyměřila, protože mi selhala rovnováha, a než jsem to mohla všechno vybalancovat, zřítila jsem se na Marca. Ale ten vyprskl smíchy, takže asi dobrý.

Když jsem se trochu narovnala, sedla jsem si mu do klína a zazubila se. Líbl mě na špičku nosu, takže jsem se podle principech akce a reakce rozzubila ještě víc. „Dík, žes mi to koupil. Jsi skvělej. Ten laptop je fakt boží." Celej improvizovanej proslov jsem ke konci doplnila ještě velkou pusou, abychom si byli kvit a já se už zas mohla jen bezstarostně usmívat.

Zaksichtil se a prsty mi přejel po ústech. „Jseš opatlaná od čokolády," objasnil a strčil si jeden prst do pusy.

Zaksichtila jsem se na něj zpátky. „Nekecej. Zrovna ty máš co říkat."

„Hm?"

Zopákla jsem jeho pohyb a taky mu přejela po puse. Mrkla jsem na ukazovák, jestli to teda zabralo, a potom mu ho strčila pod nos, aby tu hnědou skvrnu viděl. „Vypadáš přesně jako mé čtyřleté já, když mamku napadlo sehnat k mym narozkám obří čokoládovej dort," posmívala jsem se mu.

Vzal mě za prst a pomalu ho olízl. „Miluju Nutellu," informoval mě potom. Znovu si lízl a pak se zakřenil. „Je strašně dobrá." Ach jo, vypadal tak rozkošně, jak se tu tak rozplýval.

„To je daný. Kdyby nebyla, nikdo by ji nejedl," poučila jsem ho.

Pobaveně se zazubil a dal mi pusu. „Mám nápad."

„Jo? A jak moc se mám kvůli tomu bát?"

Přimhouřil oči a líbl mě na nos, asi abych držela hubu. „Co kdybychom dneska celej den strávili na gauči s popcornem, vínem a všemi sedmi díly Harryho Pottera?"

„To by mohl být plán, ty můj kouzelníku, ale někdy musíme zajít do toho obchoďáku pro nějaký oblečení. Pamatuješ? Ta Opera?"

Nasadil otrávenej pohled a zavrtal se mi hloubavě do očí. „Nejradši bych si to nepamatoval. Nemůžeme oba předstírat amnesii?"