My a celá... mapa!

39. Koncem našeho dobrodružství

Nora

Při prvním zaklepání jsem otevřela oči. „Jdi tam ty," zaškaredila jsem se na něj a otočila se na druhou stranu.

„Ne. Jdi tam ty."

Zatvářila jsem se na něj ještě hůř. Marco dneska vynechal svůj obvyklej ranní běh a místo toho se tu se mnou válel v posteli. Prý, že se mu to už moc nepoštěstí. (Blbec. Chtěl mě rozbrečet.) A když už se na svých moc a moc kilometrů vybodl, brnknul na recepci, jestli by nám, prosím, nepřinesli „Královskou snídani" pro dva.

„Tys volal. Ty tam jdeš. A ty taky platíš, abys věděl."

Bylo mi jasný, že se mu tam nechce. Ale ten chudák zaklepal znovu, takže neměl na výběr. Protáhl se a pořádně si zazíval. Ještě ohrnul ret a jak malé mimino po mně hodil posledním vzdorovitým pohledem a pak už se zvedal z postele. Jo tak ráno by si běhal, ale zvednout se a dojít ke dveřím, to je pro něj obrovskej problém. Já jsem se zachumlala i do jeho deky a strčila hlavu pod polštář.

Debilní rána.

„Hoď po mně tričko, prosím tě."

S tou větou jsem otráveně zafuněla, vychumlala se zpátky, po čtyřech si to dolezla k jeho straně postele, natáhla jsem se po jeho tričku, co leželo kousek, málem si rozbila hubu a honem se vyškrábala zpátky. Sjela jsem jeho polonahotu pohledem, načež jsem si zaódovala na svou kliku a hodila po něm oblečením. „Ha! Trefa do ksichtu. Jsem boží."

Můj chlap se na mě znovu hnusně podíval a jak si tak natahoval tričko, zarazil se v momentu, kdy mu viselo přes obličej, jenom aby se mě zeptal, jestli si má ještě vzít tepláky. Vypadal docela vtipně.

„Vždyť je to jedno, Marco. Do postele je stejně nebudeš potřebovat. A hejbni sebou, mám hlad."

Když už měl konečně to tričko na sobě, poprvý to ráno se na mě zazubil a jak se ozvalo celkem už zoufalé klepání na dveře a mírnej řev hned na to, vydal se ke dveřím. Tam tý osobě otevřel a honem se začal omlouvat.

Protočila jsem oči, když jsem uslyšela koketní hlas pravděpodobně tý ženský, co nás celou dobu otravovala. „Dej mu, proboha, to jídlo a pokoj! Má ženskou!" zakřičela jsem na ni zpod deky. Marco se na mě přes rameno pobaveně zašklebil, vzal si od tý holky naší snídani a za chvíli ke mně zpátky naklusal. Se všemi dobrotami.

„Snídaně pro mou královnu."

Usmála jsem se na něj a vlepila mu pusu. „Dík." A pustila jsem se do lívanců. „Ty vole. To je nebe."

Vzal si jeden a zasténal. „Mňam!"

Když jsem dožvejkala jeden lívanec, zavejrala jsem na něj přes to všechno jídlo. „A kde máš jako svý, že mi štípeš na mym?"

„Ta ženská neměla dva páry rukou -"

Vykulila jsem oči. „Fakt ne?" Připadala jsem si vtipná.

„- takže mi to za chvíli přinese."

A jako na zavolanou se ozvalo zaklepání. Než se Marco mohl zvednout, rychle jsem si na něj sedla. Nechtěla jsem, aby tam šel. Ta ženská se určitě nemohla dočkat, až Marca zase uvidí. Trochu jsem se zavrtěla a když jsem si byla jistá, že ho všechno moc bolí, než aby se dostal ke dveřím, vyskočila jsem z postele.

„Už jdu!" vykřikla jsem, aby ženská nebyla překvapená, až místo sexy obličeje mýho chlapa uvidí sexy obličej jeho holky.

Rozrazila jsem dveře a škodolibě se na ni zakřenila, když jsem viděla její zklamaně nakrčený nosík. Měla na můj vkus až moc vyperoxidovanou palici a trochu to přehnala s opálením, ale jinak jí to seklo. „No ne! Tisíceré díky!" a s tím jsem jí zabouchla dveře do obličeje.