My a celá... mapa!

32. V sedmém nebi

Marco

Když po mně Nora mrskla čelenkou s černými myšími oušky a mašličkou, neměl jsem páru, o co jí jde. Ale ona ke svému chvatu neřekla ani slovo. Nakonec jsem to z ní teda vymámil. Oba jsme pak byli totálně ohromení. Já nemoh uvěřit, co ji to napadlo. Ona nemohla uvěřit, že mi to nedošlo.

„Do Disneylandu?" vejral jsem na ni, zatímco pobíhala po pokoji a chystala se na snídani. Byl jsem vystrašenej. V Disneylandu jsem nikdy nebyl a ve třicítce jsem si představoval docela úplně jiný výlety. Nebylo divu, že mi při jejím prohlášení spadla brada.

„Jo. Disneyland. Přestaň si stěžovat. Dle mýho to je parádní místo na strávení dne."

Nad jejím prohlášením jsem jen protočil oči. „Fakt? Disneyland? Není to zábavní park pro malý děti? Čekal jsem, že tenhle výlet budu mít povinnej, až mi na každé noze budou viset dvě děcka a jedno bude chrápat v kočárku," mrmlal jsem.

To ji zastavilo a vykulila oči. „Ty chceš tři děti? Sakra. To pak moje přednosti už nebudou přednostmi."

Blýsklo mi v očích. Strašně se mi tohle neplánované plánování společné budoucnosti líbilo. „Tři děcka jsou minimum," utahoval jsem si z ní.

„Nejsem roztahovací paňák, ty veletatínku."

„Hele, já v Disneylandu nikdy nebyl. A nikdy jsem tam nechtěl. Žral jsem Transformery, ale po Disneym jsem ani nekýchl. Teď je mi třicet, bude to divný," stěžoval jsem si. „Stárnu, víš?"

„Ty tak," ušklíbla se. „A žes tam nikdy nebyl? O důvod víc tam jít!" vypískla. A když si konečně všimla, jak moc vyděšenej jsem, došla ke mně a poplácala mě po hlavě. „Neboj, bude to v poho. Všechno je jednou poprvý. Někteří tam byli už v jedenácti a pak jsou tu třicátníci, kteří maj hold co dohánět."

Zasténal jsem a přejel jsem si rukou po tváři. „Ježíši."

Odtáhla mi ruku z obličeje a líbla mě na rty. „Mrskni sebou. Ještě nejsi vysprchovanej. Dneska ses vykašlal na běhání. Aspoň tu snídani bys mohl stihnout, než vyrazíme. Musíme pohnout, než budou ty nejhorší fronty," poučovala mě.

„Co je s tebou? Je půl sedmý a tobě už ta pusa jede o sto šest."

Vykutáleně se usmála. „Co je se mnou? Budu v Disneylandu. V hlavě mi to zpívá štěstím."

Sledoval jsem ji, jak přešla ke skříni, vytáhla z ní nějaký moje džíny a tričko s výstřihem do véčka. Pak to po mně hodila. Zase. Něják se jí to házení dneska líbilo. Povzdychl jsem si. „A boxerky?"

Vzápětí po mně mrskla černý.

Usmál jsem se. „Dík."

Mrkla na mě a doupravila si poslední pramínek vlasů. „Pohni, lásko. Jinak budeš bez snídaně." Pak zadupala na místě a zářivě se usmála.

Povzdychl jsem si. Zabouchl jsem se do blázna do Disneyho. To mě děsilo nejvíc.

•••

Nikdy jsem si nemyslel, že bych někdy mohl nenávidět fronty. V každý jsem si počkal. Každá fronta mi svým způsobem něco dala. Možná i něco vzala, to když bylo víc lidí nalepených na sobě a nějakej milej kretén mi prošacoval kapsy.

No, ale to jsem ještě nestál ve frontě do světa Walta Disneyho.

Bylo to příšerný. Stál jsem tu už třicet minut, ale stačilo by mi jen pravítko, abych změřil, o kolik jsem se už posunul. Já jsem měl v týhle části své osobnosti jasno - nesnášel jsem Disneyland. Moje nenávist šla přímo od srdce, byla totálně upřímná a já tedy chápal, že tohle moje vnitřní cítění bude nesmrtelný.