My a celá... mapa!

18. Marco

Marco

V parku St. James jsme byli už přes dvě hodiny. Díky tomu, že tu nebylo tolik lidí, kolik jsem si představoval, jsme našli skvělé místo pod vysokým stromem a jen relaxovali. Přesněji řečeno, jsem relaxoval jen já. Nora před sebou měla notebook, ze kterého celou tu dobu nespustila oči, a zuřivě ťukala do klávesnice. A já jsem nespustil oči z ní. Vždy, když se naskytla podobná možnost, bez rozpaků jsem si ji užíval.

„Přestaň se na mě furt dívat," procedila skrz zuby.

Usmál jsem se na ni. Zvláštní, že si na to stěžuje až teď. „Proto celou dobu ten notebook zabíjíš pohledem? Vadí ti, že se na tebe dívám?"

Zamračila se na mě. „Víš, nemůžu se soustředit, když na mě furt civíš zrovna tímto způsobem."

„Vlastně by mě uráželo, kdyby ses mohla soustředit," prohodil jsem.

„Marco?! Začni to brát vážně."

Uculil jsem se, založil si ruce za hlavou a opřel se o kmen stromu. „Jako by to šlo."

Nora se chvíli po tom opřela vedle mě a unaveně zavřela oči. „ Konečně. Přečti si to."

Když ke mně posunula ten krám plný textu, ušklíbl jsem se a položil si ruku na hrudník. „Děláš si legraci? Já? Nesnesitelný Ital s tím nejúžasnějším přízvukem, jaký jsi kdy slyšela? Já budu mít tu čest přečíst si novou práci Nory Adamsové, vrcholové spisovatelky?"

Protočila oči. „Nešaškuj.  Tu čest má ještě moje oblíbená skupinka beta-readerů, ségra a Monika. Ty jsi na mém krátkém seznamu až poslední. A nejlepší přízvuk je britský."

Uchechtl jsem se, vzal si notebook, dal ho do batohu a otočil jsem se zpátky k ní. „Monika?"

„Má agentka."

Přikývl jsem. „Aha. No, je milé, že mám možnost si přečíst originál. Byť jsem poslední."

„Bože, ty jseš ale namyšlený," vydechla a opřela se mi o rameno.

„Jo, učím se od těch nejlepších."

Rozesmála se a blýskla po mně očima. „Kašpare."

Zazubil jsem se, zavřel oči a opřel si bradu o její temeno. Líbilo se mi, jak přirozeně se Nora v mé přítomnosti chovala. Teď už jsem jí jen musel říct, že ji miluju. Dřív, než jí to dojde a všechno dostane ten nejnepředvídatelnější spád. A pak by už jen osud rozhodl, jestli to dopadne dobře, nebo špatně. To se mi vůbec nelíbilo. Na osud jsem totiž moc nesázel, protože každý ví, že to je pěknej hajzl.

Najednou mě ruka mojí lásky uchopila za loket a snažila se zvednout mé tělo ze země. „Pojď," smála se, „musíme toho ještě tolik stihnout."

Zavřel jsem oči a postavil se. Jak já tu její panovačnost zbožňuju.

„Já se strašně stydím," vypískla a bránila se, když jsem ji tlačil k jednomu ze strážníků, kteří hlídali sídlo královské rodiny.

„Ale prosím tě. Přestaň bejt tak nesmělá. Byl to tvůj nápad, zlatíčko."

Otočila na mě prosebné oči. „Myslela jsem to jako vtip, Marco."

„Já jsem to ale tak nepochopil."

„Jo, ty máš vlastně dost velké problémy s chápáním."

Odfrkl jsem si. „Zase jsi hubatá. O důvod víc, aby sis udělala malou exkurzi kolem pana strážného."

„V žádném případě nepůjdu za tím strážníkem! Bude to trapný," sykla a neústupně si založila ruce na prsou, zaryla paty do země a z jejího postoje bylo jasné, že se nehodlá hnout.