My a celá... mapa!

20. Nejsložitější city ve vesmíru

Marco

Čekal jsem, že udělá cokoliv. Třeba, že na mě zůstane překvapeně zírat a hned po tom, co tu informaci zpracuje, se celá rozzáří a začne předvádět svůj vítězný tanec. S touto myšlenkou ale vzápětí zametla podlahu, jelikož se zamračila a začala vyštěkávat otázky rychleji, než profesor při maturitě.

A pak to přišlo: Nechci, abys odjížděl! Nevím, jestli mi překvapením spadla brada, nebo jestli ta slova sejmula i čelist. Protože všechno, co jsem vnímal, bylo jen Nechci, abys odjížděl! Nechci, abys odjížděl! Nechci, abys - dobře, potřetí by to bylo už trapné. Ta slova by mi dokázala změnit život. A určitě by mi ho změnila, kdyby jen nešlo o mou mámu, která zkrotí pět chlapů i s malou Carinou, zatímco dělá pizzu - počkejte si - k večeři! A proto bylo jasné, že jsem se bál víc jí, než té brunety přede mnou. A pak tu byla samozřejmě ta pizza...

„Já musím," odpověděl jsem a ukousl si pořádný kus croissantu. Přivřel jsem oči a podíval se na ni.  

Když Nora viditelně posmutnila, musel jsem zavřít oči úplně, jinak bych to mámě odřekl. Mozek mi radil: Klid, zachovej klid, hlavně měj rozum. Je vůbec třeba říkat, že bylo pozdě? Nikdy ji neopustíš. Nikdy! křičelo na mě Srdce. Najednou se ale Mozek restartoval. Pojem nikdy je v tvém případě, Marco, trochu jiný. Nikdy znamená, dokud se nerozdělíte. Nikdy znamená, dokud tě máma nezavolá na pizzu. Přikývl jsem. Mozek má pravdu. Radši si užiju své Nikdy, než přijde Dokud.

Ta chvíle byla jako ušitá na míru pro dvě osudová slovíčka. Pro miluju tě. Není to divný? Jak lidi dokážou ty nejsložitější city ve vesmíru vyjádřit ve dvou slovech? No dobře, asi by nebylo zrovna jednoduché vyznat lásku celou slohovkou. Ve filmech by to rozhodně nemělo tu pravou šťávu. Přesto jsem se musel ptát, koho to vůbec napadlo.

Kdybych byl stejně romantický jako Jordano, měl bych v hlavě hned za minutu pasáže textu o svých citech a pod měsíčkem bych jí to všechno řekl. Ale já takový nebyl. A přesto... nejsou na to nějaké osnovy? Ale já byl prostý muž, jen málo mi stačilo ke štěstí. Zhluboka jsem se nadechl, připravil se, na jazyku ta dvě slova, otevřel jsem pusu a...

A přesně v tu chvíli Nora řekla taky dvě slova: „Tak jo." Slabě se usmála a zakousla se do svého toastu. Úplně vyrovnaná.

„Tak jo?" zeptal jsem se ohromeně. Dělá si legraci. Kam zmizel ten smutek a vztek?

Zvedla ke mně hlavu a ďábelsky se usmála. „Tak jo. Musíme si Londýn pořádně užít. Dřív, než odjedeš a znovu se uvidíme v zemi šikmookejch." Popadla mě za ruku, hodila na stůl libry a táhla mě pryč. „Další zastávka je Big Ben, že jo?"

Tak to ne! Takhle ne. Sevřel jsem její loket a přitáhl ji k sobě. Vykulila oči a zčervenala. Nejspíš nechápala mé počínání. Sakra, ani já jsem pořádně nechápal, co to dělám. Ale nechtěl jsem, aby to nechala být, jako snad už dvacet milionů podobných okamžiků.

„Marco, co to děláš?" zeptala se, její hlas zněl křehce. „Bolí to."

Podíval jsem se na mojí ruku, která pevně svírala tu její. Držím ji moc silně. Povolil jsem stisk a rozpačitě se jí díval do tváře. „Promiň," zamumlal jsem. Přesto jsem ji nepustil.

Vypadala, že se jí ulevilo. Usmála se, jako by něco vyhrála a trhla rukou k sobě, ale okamžitě jsem znovu zesílil stisk.

Hraje si se mnou. To jediné dávalo smysl. Myslí si, že jakmile se zatváří ublíženě, couvnu a budu se okamžitě omlouvat. „Musíme si promluvit," sykl jsem malinko netrpělivě.

Koukla po lidech v kavárně, kteří se na nás začali otáčet a znovu se podívala na mě. „Chceš si povídat zrovna tady, Marco?"

Pokrčil jsem rameny a táhl jí pryč ze dveří. Když jsme vyšli na rušnou londýnskou ulici, vydali jsme se směrem k hotelu, před kterým jsem včera nechal auto a chvíli šli mlčky. Přemýšlel jsem, jak mám vlastně začít. Bylo to, jako kdybychom byli v jednom z těch hodně špatných filmů. V něm jsem ale já naivka, co všechno musí řešit. Nora je ten frajer, který by nejradši utekl od všeho. Ta myšlenka mi ubrala páru, ale rozhodně mi ji nesebrala.