My a celá... mapa!

11. Nejdřív véča

Nora

Zatímco jsem se utápěla v té nejbeznadějnější beznaději, slyšela jsem, jak někdo ťuká na mé dveře, a překulila se na břicho. Jistě, že to musí být Marco. Kdo jiný je tak otravný? Možná to vynahrazuje jeho vzhled a šarm, ale furt tu zůstává ta jeho otravnost... počkat - právě jsem si o Marcovi pomyslela, že má šarm? Zabte mě a pověste někam na hanbu! Ale vážně... to už radši umřu.

„Dále!" zakřičela jsem do peřin a na druhé straně se ozvalo uchechtnutí.

„Nedělej blbou a pusť mě dovnitř," ozval se Marco a já jsem zvedla hlavu a zakoulela očima.

„Víš, že můj pokoj je jen pro zvaný?" odsekla jsem.

„Au. Tys mě nepozvala?"

„Měla jsem snad čas tě pozvat během těch deset minut, co jsme se neviděli?"

„Ty jsi příjemná jako vždy."

„Bla bla bla. Vůbec tě neposlouchám."

Ozval se nový hlas, který se na něco ptal v angličtině, a já jsem se usmála. Marco už má nejspíš v očích zaměstnanců hotelu nálepku  stalker. Já bych ho spíš nazvala jako  Věčnéhonarušiteleméhoklidu, ale i snob, jako jsem já, se musí spokojit s málem. No jo, život zkrátka není procházka růžovou zahradou.

Slyšela jsem, jak se Marco s tou další osobou rozloučil, a já jsem se postavila na nohy a došla ke kukátku. „Tak co, máš problémy?"

„Co když jsem jen dostal pozvání na rande?"

„Pak je ta osoba gay. A ty?"

„Co já?"

„To, co máš v hlavě, je mozek. Seznamte se."

„Vždycky jsem žil v domnění, že si tam jen ustlal křeček, takže oceňuju tvůj názor."

Konečně jsem otevřela dveře a obdarovala Marca pobaveným úsměvem. „Asi máš pravdu. Pro jednou."

Taky se na mě usmál a proklouzl kolem mě dřív, než jsem ho mohla pozvat. Jak jsem řekla,   Věčnýnarušitelméhoklidu.

„Chceš se nejdřív projít v centru, nebo půjdem někam na véču?" zeptal se a rozvalil se na mé posteli.

Věnovala jsem mu lehce kousavý úsměv. „Chovejte se jako doma, milý pane. Chcete přinést vaši oblíbenou brandy?"

„Jsem moc rád, že sis zapamatovala můj oblíbený alkohol, Noro. Ale vynecháme teď naše obvyklé, milé rozhovůrky a přejdeme rovnou k tomu důležitému. Já hlasuju pro  nejdřív véča a pak romantická procházka, ale tvůj názor se samozřejmě taky bere na vědomí. Tak co?"

Protočila jsem oči. „Víš, můj původní plán byl, abych si tu procházku užila pěkně sama..."

Zatvářil se na oko ublíženě. „Chtěla by ses radši procházet po Paříži sama, než se mnou?"

„Jo."

„Dvakrát au. Proboha, Noro. Ublížilas mi víc, než se to kdy komu povedlo."

„Měli by mi za to dát Nobelovku. A já bych si měla pogratulovat."

Podíval se na mě s nefalšovaným prosebným výrazem. „Mohli bychom se tentokrát chovat vážně? Aspoň do konce dne?"

„Jasně. Mamko," neodpustila jsem si.

Protočil nad mým dětinským chováním oči. „Dobře. Řekla sis o to. Půjdem nejdřív na véču a pak na dlouhou procházku kolem Eiffelovky." Pak se zvedl z postele a zamířil ke dveřím. „Jo, a za dvacet minut sraz na recepci."