My a celá... mapa!

23. Člověk by se divil...

Nora

Tohle přece nejde...

Byla jsem vzhůru už půl hodiny a potají jsem poslouchala, jak Marco chodí po vedlejší místnosti. Můj strach tentokrát neměla na svědomí nervozita, ale jiný faktor. Bála jsem se, že až vytáhnu paty z pokoje a my se na sebe podíváme, všechno bude až nepříjemně rozpačité a naše obvykle uvolněná atmosféra nám ukáže prostředníček a normálně od nás uteče.

Najednou se jeho kroky přiblížily a vzápětí se otevřely dveře a mohla jsem hádat, že z nich vykoukla jeho hlava. Naštěstí jsem k němu ležela otočená zády. „Noro?"

Rychle jsem zavřela oči, kdyby ho napadlo přijít blíž, a v předstíraném spánku jsem lehce zachrápala. Odezvou byl jeho povzdech a vzápětí se ozvaly vzdalující kroky, když přecházel po mém pokoji, až nakonec klaply dveře a já pochopila, že je pryč, že šel někam ven. Možná se nasnídat. Otevřela jsem oči, odhrnula přikrývku a podívala se do stropu. Fungovalo to. Znamená to, že v noci chrápu? Nakrčila jsem obočí a skousla jsem si ret. Fakt sexy.

Těch třicet minut jsem nad tím přemýšlela. Včerejší rande bylo naprosto normální. Žádná nervozita, žádné zábrany. A je vůbec třeba říkat, že bylo naprosto dokonalé? Prostě jen my dva. Navíc jsme to oba řekli. Oba jsme přiznali, že možná už jsme spolu neoficiálně chodili dávno předtím. Takže by můj problém vlastně ani neměl být problémem. Zatnula jsem zuby a pěstí bouchla do přikrývky. Tak proč to teda pořád řeším?!

V tu chvíli se rozrazily dveře a v nich stanul Marco. Zamračila jsem se. To už je zpátky? To vzal teda nějak hopem.

Marco se na mě usmál a zamával na mě papírovým sáčkem a čímsi v kelímku. „Už jsi vzhůru? Mám pro tebe snídani." Přešel ke mně a podal mi pytlík.

Nakoukla jsem do něj a spokojeně se uculila. Muffin a kobliha. Vzala jsem si muffin a ukousla si pořádné sousto. „Mpfá fe mpahi miuju," řekla jsem s plnou pusou.

„Cože?"

Ušklíbla jsem se a polkla. „Asi tě miluju. Kvůli tomu jídlu, samozřejmě," dodala jsem rychle a rozpačitě se uculila.

V očích se mu mihl smutek, ale vzápětí hned zmizel a nahradil ho zářivý úsměv. Podal mi kelímek. „Na."

„Co v tom je?" Zvědavě jsem se na to podívala a pak se mi po tváři rozlil úsměv. „Kakao? Kakao!" Hltavými doušky jsem se napila a pak si utřela pusu rukou. „Jsi miláček," uznala jsem a mrkla na něj.

„Já vím." Sundal si boty a vlezl ke mně pod deku. „Jak dlouho už jsi vzhůru?"

Zatvářila jsem se provinile. „Přibližně půl hodiny?" nadhodila jsem, a kdybych neměla ruce plné jídla, schovala bych se pod deku. „Bála jsem se, že to bude mezi náma jiné, že už to nebude ta uvolněná atmosféra. Po našem včerejším rande..." nuceně jsem ze sebe dostala a očekávala naštvanou reakci.

Udělal přesný opak. Založil si paže za hlavou a usmál se neodolatelným způsobem. „Přesně. Naše včerejší rande. Dneska jdem na další."

Jako by mě ani neslyšel. „Co? Vždyť pozítří už odjíždíme. Nestihnu si projít všechny památky."

Pohodil hlavou. „To bys stejně nikdy nezvládla. Park Battersea, odpoledne. Těš se, Noro. A večer tě vytáhnu někam mezi lidi. Poslední dobou jsi nějaká moc slušná."

Ušklíbla jsem se. „Slušná? Člověk by se divil, že se ten pojem nachází ve tvé slovní zásobě."

Uculil se. „Jdi ty. Co jsem s tebou, mám velice dobře rozvinutou slovní zásobu."