My a celá... mapa!

22. Den ve znaku jednorožců

Nora

Sedět v červeném autobuse úplně nahoře, kde nebyla střecha, dělit se s Marcem o iPod, ze kterýho na nás vyřvávali Marsové a dívat se dolů na lidi, co se museli namáhat, zatímco já jsem si zpohodlněle nechala vozit svůj těžký zadek – takhle nějak by v mém případě vypadal Eden.

Protáhla jsem se a zakřenila se na Marca, který ukazoval na každou zajímavou budovu a nakláněl se přese mě, aby líp viděl. Ten klučík vypadal vskutku skvostně, když se na něco tak urputně soustředil. A to jsme jeli sotva deset minut. Naklonila jsem se k batohu, co jsem měla u nohou a z jedné z postraních kapes jsem vytáhla lízátko značky Chupa Chups s jablečnou příchutí. Rozbalila jsem ho a opatrně si ho strčila do pusy. Pak jsem se otočila na Marca, vzala mu druhé sluchátko a nasadila si obě. Zamračil se na mě a vytrhl mi ho zpátky. Oplatila jsem mu zamračení. Pokrčil rameny.

„Neříkej, že se ti Marsové najednou začali líbit?" Zašklebila jsem se na něj a snažila se, aby moje slova nezněla kvůli lízátku jako nesrozumitelné bláboly. Marco na mě udělal divný obličej, z čehož jsem vyvodila, že se mi to moc nepovedlo. Ono stačí mít uši, Adamsová.

 „To neříkám. Ale je to cool! Cítím se, jako bych byl puberťák." Zastrčil mi poletující pramínek vlasů za ucho a usmál se na mě.

Vytáhla jsem si lízátko z pusy a podívala se na něj. „Marco, je ti kolem třicítky. Mně je pětadvacet. V tomhle věku nemůžeme vypadat jako puberťáci už ani náhodou," připomněla jsem mu.

„Ty už asi ne. Ale já jsem na to stále dost sladký a protivný." Mrkl na mě.

„Ne, nejsi."

„Ty to nevidíš? Moje tvářičky, očíčka a to jak slintám po každé holce, co se objeví ve vzdálenosti pěti metrů?"

Uchechtla jsem se. „Ne."

Zašklebil se a opřel si hlavu o sedadlo. Nic neříkal, jen si nohou podupával do rytmu hudby a kousal si dolní ret.

Znovu jsem si strčila do pusy lízátko. Opřela jsem si bradu o ruku a zadívala se na Londýn. Jelikož jsem s ním byla na každém kroku, věděla jsem, že po žádných jiných ženách nekouká, ale i tak se mě zmocnila menší žárlivost. Což bylo hloupé, protože si on domluvil na zítra rande se mnou. Ne s žádnou jinou ženskou. Po očku jsem na něj mrkla. Měl zakloněnou hlavu a koukal na nebe. Odvrátila jsem pohled a znovu se zadívala do ulic. Má žárlivost je hloupost. Na nebi přeci žádné ženy nepoletují.

Když jsme přijeli k Toweru a já jsem ho poprvé uviděla, obdivně jsem hvízdla. Byl tak krásně vysoký a svým způsobem se podobal všemu, co jsem v Londýně mohla vidět. Takže ta samá klasika.

Marco se ke mně otočil. „Hm?"

Kývla jsem k mostu, a zatímco autobus zastavoval na parkovišti kousek od něj, vytrhla jsem nám obou sluchátka z uší a nezřetelně zamumlala: „Jsme tady."

„Aha," pokrčil rameny a s klidem se sklonil k batohu. Po chvíli z něj vytáhl sluneční brýle, které si nasadil, přehodil si batoh přes rameno, a pak mě uchopil za ruku a umanutě se prorval do uličky.

Lidé si asi spletli autobus s vlakovým nádražím, takže tady na sebe byl každý nalepený jako mravenec vteřinovým lepidlem a já jsem se s nechutí otírala o všechny ty lidi, o které se otírali další lidi a ty se zas otírali jistě o jiný. Takový hnusný a nechutný řetězec. Zašklebila jsem se a poslušně jsem se nechala Marcem táhnout uličkou a po schodech do prvního patra, kde jsem seskočila na chodník.

„Tak jsme taaaaady," zívl Marco a podíval se na mě.

„Jo," zamumlala jsem a vydala se na chodník, který vedl k Toweru. „Už se těším, až budeme nahoře."