My a celá... mapa!

15. Nic to není

Nora

„Vítejte v Le Jules Verne." Ta číšnice, která nás obsluhovala, sice mluvila anglicky, ale díky charakteristickému vyslovení písmene R bylo jasné, že je Francouzska. A jako každá, co má mozek - nebo i jiné nezbytné části těla - mrkala na Marca až přehnaně nalíčenýma řasama. Všechno na ní bylo umělý, od prstíků na nohou až po ten její nafintěný obličejík.

Odfrkla jsem si. Nesnáším takové nadržené kočičky. Marco si jejího pokusu o flirt samozřejmě všiml, ale očima se vpíjel do mého obličeje, takže nejspíš neměl zájem. Zvláštní. Znovu jsem se podívala na číšnici a zdvořile kývla. „Bonsoir."

Marco k ní nezúčastněně zvedl hlavu. „Bonsoir," zamumlal tiše.

Ta číšnice byla nejspíš zklamaná - možná i naštvaná - že si jí ten sexy Ital nevšímá. Hodila nám večerní menu na stůl a svižně odkráčela pryč. Uraženost z ní sálala na sto metrů. Usmála jsem se, uchopila jeden z jídelních lístků a zavrtávala pohled do stránek. Ze všech sil jsem se snažila Marca ignorovat. Paříž, nebo ne - nechtěla jsem, aby si myslel, že spolu máme rande.

Marco měl ale evidentně jiný plán. „Takže, Jules Verne. Četla jsi od něj něco?"

Tak dobře, budu tu hru hrát taky. „A ty?"

„Ptal jsem se první."

„A já druhá, jestli chceš poukázat na tak jasný fakt."

Protočil oči. „Už je to otrava. Furt se jen popichujem a hádáme. A proč vlastně?"

„Já to vím," zamumlala jsem do jídelního lístku.

„Tak proč?"

Triumfálně jsem k němu zvedla oči. „Protože jsi pitomec."

„Ehm..."

Vykulila jsem oči. „Došla ti slova, Marco? Abych nezapomněla na tvou předešlou otázku - ano, od Verna jsem četla snad vše. Má posedlost jeho příběhy začala, když mi babička dala do rukou knížku Cesta do středu Země."

„Aha." Nic víc neřekl. Tentokrát se to obešlo bez rozpitvávání každé mé slabiky.

Po chvíli předešlou číšnici vystřídala jiná. Tahle od nás převzala objednávky bez zbytečného mrkání a pak zase plaše odcupitala s ujištěním, že brzy jídlo přinese. Od té doby nikdo z nás neřekl ani slovo. Bylo to neobvyklé ticho. Žádné naše popichování, nebo příjemný rozhovor, dokonce ani hádka. Nic. Prostě to pověstné tíživé ticho, o kterém se normální člověk dočte jen v knihách. Sakra... prostě typ ticha, při kterém si velmi rychle uvědomíte, že se něco podělalo.

A když jsem se na Marca podívala, vypadal ublíženě. Stejně urputně, jako před chvíli já, koukal všude možně, jen ne na mě. Asi jsem ho opravdu ranila. Já... mám tu moc ranit Marca? Mělo mě to potěšit. Kdybych byla v Benátkách, kde se Marco choval jako naprostý kretén, tak by potěšilo. Problém byl, že tohle je Paříž a já jsem nešťastná. Kvůli Marcovi. Takže se mu musím omluvit. A v omluvách jsem byla zběhlá jen o trochu víc, než můj společník.

Co nejvíc jsem se nadechla a došlo na můj první pokus. „Marco, já... kruci. Omlouvám se ti, do háje, jo? Omlouvám se." Výborně, Adamsová. Jestli to tak půjde dál, nemůžeš se divit, že ještě nejsi vdaná.

Marco se na mě konečně podíval. „Kvůli čemu?"

Měla jsem tušit, že bude tak krutý. Nechá mě si to pořádně sežrat. A k tomu si to ještě vychutná. Jak by taky ne - má mě na stříbrném podnose. „Víš, jak jsem ti řekla..."