My a celá... mapa!

40. Tak ahoj

Nora

„Ladies and gentlemen, welcome to Vienna Airport. Local time is 5:07 p.m. and the temperature is 22 °C. For your safety and comfort, please remain seated..."

A najednou jsem letušku už neslyšela. Neviděla. Nevnímala. (Za to jsem ji furt cítila, protože stála kousek od nás a byl to fakt smrad. Kdykoliv kolem prošla, dejchla nebo se jen podívala naším směrem, bylo mi jasný, že na sebe vystříkala před svou šichtou celou lahvičku.)

Přitáhla jsem si kolena k prsům a vykoukla z okýnka. I z tý dálky jsem poznala historický centrum, Dunaj i nekonečné zahrady Schönbrunnu, jehož stavba byla kdysi dávno odpověď na francouzské Versailles. Vídeň byla pěkný město. Pamatuju si, když jsme sem jezdívali s rodiči, abychom s Klárou mohly utrácet v Primarku. To jediný, co jsem v ní teď viděla byl ale konec. Odvrátila jsem se znechuceně od okýnka, zachumlala se do svý oversized mikiny a frustrovaně vydechla.

Ta ženská dál drmolila. Zuby nehty se snažila potlačit svůj těžký australský přízvuk, čímž dělala šanci, že by jí někdo mohl rozumět, nemožnou a posedle odříkávala každé slovo přesně v tom správnym pořadí monotónním neosobním tónem, kterým nám dávala najevo, že jí jsou naše problémy a nálady někde.

A to bylo fér. Ona mi byla taky ukradená. (A byla by mi ještě ukradenější, kdyby to tolik ráno nepřehnala s voňavkou.) Mně záleželo na Marcovi, co seděl vedle do uličky, co mě skoro celý let nechal s trpitelským výrazem slintat na svém rameni. Ten byl teď důležitej. Ten a to, co muselo za asi hodinu přijít.

Fakt byl, že letuščinu závěrečnou řeč, kterou nás vykopávala ven z letadla, jsem slyšela v posledních dvou měsících už mockrát, přesně sedmkrát. Věděla jsem, kdy maj letušky klesnout na hlase, aby tomu dodaly na profesionalitě a taky jsem věděla, jak mají pohybovat mikrofonem, aby na konci každé věty jejich hlas vyzněl do ztracena. Bylo to jen zatracený divadlo. Musela jsem na něj vejrat každej let a teď, celkem už zvyklá, jsem jen hodila kyselý obličej letuščiným směrem. Ten její proslov jsem skoro dovedla odrecitovat nazpaměť.

A do toho jsem se taky pustila, do recitace toho zkaženýho neupřímnýho a neosobního proslovu, aby se ten chlap, co seděl vedle mě, žvejkal zuřivě žvejkačku a drtil mi ruku, taky trochu usmál, místo toho depresivního mračení a smutnýho civění do prázdna. Marco se to všechno snažil brát... hm, sportovně, ale nebyl to herec. Bylo na něm vidět, že je z toho v háji.

Po chvíli, když jsem mrtvolným hlasem, parodií na ten letuščin, oddrmolila poslední věty, se mu v obličeji konečně objevil slabý úsměv, který mu tam zůstal až do konce. „On behalf of Qantas Airlines and the entire crew, I'd like to thank you for joining us on this trip and we are looking forward to seeing you on board again in the near future. Have a nice evening!"

Jakmile jsem to dořekla, v tichosti jsem Marcovi zírala do tváře a snažila se vrýt si do paměti jeho rysy, každou jeho vrásku, ale hlavně mě zajímala ta jeho kukadla barvy hořké čokolády, do kterých jsem se mu právě teď dívala, díky kterým jsem mohla hádat, jak se právě cítí.

Bylo mu na hovno.

Což bylo vzájemný.

Po tom, co jsem já a díkybohu i letuška zmlkly, jsme dlouho jen dřepěli na našich zadcích a vejrali si do očí, drželi pusu. Letadlo pomalu přistávalo. Strážci Galaxie dál běželi v našich sluchátkách, ale my jsme nechali malýho Groota být malým Grootem v květináči.

Až když se cestující kolem začali zvedat, protahovat, prokřupávat si ledacos ve snaze ulevit ztuhlosti, přestože si tím nadělávali na ztuhlost po celý život, sklonil se ke mně a líbnul mě dlouze na čelo, zatímco mi ještě víc drtil ruku. „Díky," zamumlal. Nemusela jsem být zrovna Sherlock, aby mi došlo, že mi neděkoval za můj famózní proslov. „Taky se těším, až tě uvidím v blízký době na palubě. Přímo vedle sebe."