Srdci neporučíš

15.Kapitola

Ráno jsem se probudila kolem páté. Snažila jsem se ještě usnout, ale nepodařilo se. Tak jsem si sedla na postel, vzala si blok a pustila se do kreslení. Můj talent na kreslení není nějak úžasný, ale ráda kreslím. Po půl hodině mě to však přestalo bait. Odložila jsem blok na noční stolek, lehla si a jen tak se dívala do zdi. V pokoji byla ještě tma, protože slunce vycházelo později. Přemýšlela jsem o přechodu na jinou školu.

Bylo by to pro mě lepší. Možná bych si našla i pár přátel. No, uvidím.

Podívala jsem se na hodiny, bylo právě půl sedmé a tak jsem se rozhodla, že se půjdu nasnídat a pomalu se chystat. Zanedlouho jsem už byla připravená a tak jsem mohla jít.

Cestou jsem se loudala. V hlavě se mi honily myšlenky o přestupu. Byla jsem na devadesát procent rozhodnuta.

Jakmile jsem došla do třídy, sedla jsem si a nervózně čmárala do bloku. Čekala jsem na příchod učitelky. Avšak pár minut po mě přišel Brian, na kterého jsem taky trochu čekala. Nic jsem mu nechtěla, ale chtěla jsem ho zase vidět. Musel si toho, jak na  něho civím všimnout, protože jakmile si sedl na své místo, uculil se a podíval se přímo na mě. Zatřásla jsem hlavou, a co nejrychleji se otočila jinam.

Potili se mi ruce a cítila jsem, jak v mém břichu se schyluje k válce. Byla jsem nervózní. Nejhorší na tom však byla to, že vůbec nevím z čeho, bych mohla být nervózní.

Vzala jsem si do ruky tužky a jen tak jí mačkala. Co se to semnou sakra děje?!

Od toho všeho mě zachránila učitelko, která naštěstí dnes nepřišla pozdě.

Začala hodina. Hodina naprosto nudného učiva. Ale přesto jsem pozorně poslouchala. Protože jsem nechtěla aby na mě padal znovu nervozita. Ne vážně. Z čeho to může být?

Po všech hodinách, které utíkaly až moc rychle, jsem konečně mohla domů. No, ne tak úplně.

,,Amy?" Uslyšela jsem za sebou hlas, když jsem právě vycházela ze školy. Otočila jsem se a uviděla Briana, který na mě udýchaně mává.

,,Briane?"

,,Máš čas?"

,,Vlastně ano. Potřebovala bych s tebou mluvit Briane."

,,Dobře. Co takhle park?"

,,Dobře."

Jakmile jsme tam dorazily, sedli jsme si na lavičku a jen tak se dívali před sebe. To ticho, které kolem nás bylo, jsem prolomila já.

,,Víš Briane. Moje rodiče mi dali takovou nabídku, ještě nevím, jestli ji přijmu, ale dost o tom uvažuji. Jedná se o to, že bych přestoupila na jinou školu." Sklopila jsem pohled.'

,,Udělej to."

,,Já vím, že- počkat, co?" Podívala jsem se na něho překvapeně.

,,Bude to pro tebe lepší. Udělej to a začni od znova."

,,Čekala jsem cokoliv, ale tohle opravdu ne."

,,I já umím překvapit." Mrkl na mě. V tu chvíli jakoby se nikdy nic nestalo. Připadala mi to, jakoby jsme se bavili jak předtím. Zvláštní.

Potom mě doprovodil domů a tak dnešek skončil. Zbylé hodiny jsem nedělala nic, kromě učení. Až večer jsem šla za rodičma, kterým jsem s velkou pauzou na poslední promyšlení řekla, že teda přestoupím. Upřímně? Nevím jestli jsem v tu chvíli byla šťastná či smutná. Jen vím to, že se mi ulevilo. Už žádné každodenní stresy ze školy a bání se, kdy a kde si na mě počkají.

Další den semnou šly do školy i rodiče, aby to všechno zařídily. Já jsem šla do třídy s vědomím, že trávím poslední dny v této škole. Ano, vím, že to bude chvíli trvat, ale i tak. Ta představa, že třeba za rok už si ani na tuhle školu nevzpomenu, byla velmi lákavá.

Dneska jsem si skoro každou přestávka bavila s Brianem. Nevím, co se stalo, ale zdálo se mi, že mu pomalu ale jistě odpouštím. Děsilo mě to. Avšak byla jsem za to ráda. Vždyť Briana.. No necháme radši toho.

Po škole jsem šla na oběd opět s ním.

,,Amy? Jak dlouho ten přestup bude asi tak trvat?" Zeptal se mě Brian, když už měl skoro celé jídlo snězené.

,,Já nevím. Možná měsíc. Moc se v tomhle nevyznám."

,,Dobře." Jakmile to dořekl, vytáhl si blok a začal tam něco psát.

,,Briane co je to za blok? Furt si do něho něco píšeš a tak."

,,To je tajné, ale neboj. Brzy se to dozvíš, pokud to teda vyjde." Uculil se na mě a dál pkračoval ve psaní. Snažila jsem se přečíst aspoň jednu větu, ale vůbec nic jsem neviděla, protože tam měl Brian položenou ruku.

,,Mám se bát?"

,,Heh." To bylo jediné, co ze sebe vydal.

Opravdu mě zajímalo, co to tam může psát.

Najednou se mi před očima objevil den, kdy jsme seděli v kavárně. Bylo to myslím dva nebo tři dny zpátky.

Od té doby jakoby se to zlepšilo. Nevím, čím to je. Začínala jsem si však něco uvědomovat. Něco velmi silného. Nechtěla jsem to však sobě připustit a tak jsem to  stálle dokola potlačovala, i když jsem věděla, že jednou to budu muset přiznat. A ten čas se nebezpečně rychle blíží.

Jakmile jsme dojedly, šly jsme domů. On mě doprovodil opět před náš dům.

,,Přemýšlela si o tom?" Vyhrkl z ničeho nic.

,,Jo, přemýšlela."

,,A?"

,,Nevím Briane. Jak jsem řekla. Potřebuju čas. Jediné co ti můžu říct, je to, že jsem ti nejspíš odpustila. Protože.."

,,Protože?"

,,Um- budu muset jít Briane, promiň" Snažila jsem se co nejrychleji dostat pryč.

,,Jo, jasně jen. Můžu tě prosím obejmout?"

,,Eh-" Aniž bych cokoliv řekla, už mě mačka v objetí.

Silně jsem ho objala nazpět. Vdechovala jsem jeho vůni, která mi tak moc chyběla. Opět jsem cítila jeho ruce, které se kolem mě obmotaly. Byl to nádherný pocit.

,,Tak moc mi to chybělo." Zašeptal Brian, aniž by mě pustil.

To mě taky. Proběhla mi myšlenka hlavou.

Bylo to jedno z těch dlouhých obětí. Ani jednomu se totiž toho druhého nechtělo pustit.

Nakonec jsme se přeci jen pustily a s mávnutím jsme se vydaly k sobě domů

Hlava se mi točila. Sedla jsem si na pohovku a hluboce oddechovala. Tak moc mi chyběl. Opravdu moc. Moje oči se zalily slzami, ale nespustily se. Nedovolila jsem jim to. Jen tak jsem tam seděla, mačkala si své ruce a zrychleně oddechovala. Pokud jsem si předtím nebyla jistá, tak teď už jsem.

Miluju ho.

Lidičky.. Mooooooooc opravdu moc se vám omlouvám. Já vím. Vůbec nepřidávám kapitoly, ale nemám náladu ani čas. Nemůžu vám tedy říct, kdy vyjde další kapitola, protože to sama nevím. Budu se opravdu snažit, ale sami to vidíte :P. No.. I tak doufám, že se vám kapitola líbila. Já osobně nevím, nemyslím si, že by byla dobrá, ale proto budu moc ráda za váš názor. Hodně mi to pomůže :). Jinak děkuju všem, že tuhle kratší přestávku vydržely :P. Takže já už budu končit. Omlouvám se za chyby. A budu moc ráda za vote či ty komentáře :) Mám vás ráda :)