Srdci neporučíš

5.Kapitola

Tuhle kapitolu bych ráda věnovala Millienka :)

Děkuji za krásné komentáře a vote! :)

Doufám, že se bude líbit!

Kolem třetí hodiny ráno mě zbudila esemeska od Johna.

John: Vyslechni mě! Je to důležité!

To je blb. Fakt super! Zbudit mě ve tři ráno! Co víc si přát?!

Naštvaně jsem se zvedla a šla se napít dolů do kuchyně. Poté jsem se vrátila do postele a snažila se usnout. Bohužel to prostě nešlo, takže jsem si vzala knihu a začetla jsem se. Brzo jsem byla na sté stránce a tak jsem se rozhodla jít dolů a udělat snídani. Cestou jsem vymýšlela, co bych tak mohla udělat. Nakonec zvítězily skořicové lívance. Když jsem je měla hotové, prostřela jsem a počkala, dokud všichni nepřijdou. Babička se smála od ucha k uchu a s radostí se pustila do jídla.

Po jídle jsem ještě měla hodinu a půl a tak jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat. Moje učitelka tělocviku na základní škole říkala, že mám veliký talent na běhání. Jezdila jsem po různých soutěžích a opravdu mě to bavilo. Bohužel, když jsem vyšla základku, tak jsem s tím přestala.

Oblékla jsem si volné triko a kraťase. Dala jsem si vlasy do culíku a vyšla ven. Běžela jsem a v uších mi zněla písnička. Utíkala  jsem kolem lesa. Dostala jsem se na louku a nakonec jsem přiběhla k jezeru a potom už domů, kde jsem se osprchovala, vysušila vlasy, převlékla se a šla do školy. Cestou tam jsem myslela na Johna. Nevěděla jsem, co chtěl. Na jednu stranu jsem byla zvědavá a na druhou stranu jsem to radši nechtěla vědět, protože jsem měla podezření, že se jedná o nějaký žert.

Pomalu jsem přišla ke skříňce, kde jsem si dala věci a poté jsem šla do třídy, kde už seděl Brian.

Jakmile jsem ho uviděla, vzpomněla jsem si na rozhovor s babičkou. Ano Brian se mi líbí, ale nic víc.

S úsměvem jsem šla k lavici.

,,Ahoj!" Řekli jsme oba dva najednou.

Sedla jsem si do lavice a zadívala se ke dveřím, kde zrovna stál John a něco řešil s Chrisem. John nejspíš vycítil můj pohled a  tak se na mě podíval. Jeho pohled značil úzkost. Rychle jsem odvrátila pohled a podívala jsem se na Briana, který mě pozoroval.

,,Děje se něco?" Zeptal se mě.

,,Ne. Všechno je v pohodě!" Zalhala jsem.
Pravda byla, že jsem byla zvědavá, co John chtěl. Zároveň jsem však věděla, že by to nedopadlo nejlépe. Přeci je s partou, která mě šikanuje.

Ani jsem si neuvědomila, že do třídy přišla učitelka. Až poté, když ke mě přišla s naštvaným výrazem.

,,Amy?! Proč nedáváš pozor?!" Zakřičela na mě přísně.

Trhla jsem sebou a okamžitě se postavila.

,,Promiňte paní profesorko. Zamyslela jsem se. Už se to nebude opakovat." Celá třída se tam skoro začala smát, kdyby je nezpražila pohledem učitelka. 
,,To doufám. Sedni si."

S úlevou, že nebudu muset k tabuli, jsem si sedla a teď už doopravdy dávala pozor.

Dnes jsme měli šest hodin, protože nám poslední dvě odpadli.

Po škole jsem šla sama domů, protože Brian musel jít k doktorovi. Když jsem byla na konci parku, zastavila mě nějaká ruka, která mě táhla k docela zarostlému altánku. Tuhle část parku nikdo moc nenavštěvoval, proto můj strach stoupal.