Srdci neporučíš

4.Kapitola

,,Amy? Amy vzbuď se!" Vzbudilo mě slabé třesení a hlas mé mámy.

Pomalu jsem otevřela oči a trochu se protáhla.

,,Amy jak ti je? Myslíš, že dneska už můžeš jít do školy? Zvládneš to?"

,,Jasně mami zvládnu!" Usmála jsem se na ni a už se zvedala z postele.

V kuchyni na mě čekala snídaně v podobě bábovky. S radostí jsem se pustila do jídla a pořádně se napila.

Máma mezi tím odešla s tátou do práce a tak jsem doma zůstala sama. No nakonec jsem se po půl hodině odebrala se převléct a šla jsem do školy.

Zanedlouho jsem stála u skříňky a dávala si věci dovnitř. Jakmile jsem ji zavřela, objevil se u mě Brian.

,,Je ti dobře?" Zeptal se mě starostlivě.

,,Jo už to je v pohodě!" Usmála jsem se a společně jsme se vydali ke třídě.

Avšak, když jsme tam vešli, rozpoutalo se peklo.

,,Á naše Amy si našla ochránce! No nemysli si, že tě tento trapák ochrání!" Zasmál se Jack.

,,Škoda, že si včera nezdechla!" Křikl John.

,,Berme to pozitivně.. Aspoň ji budeme moc tyranizovat déle!" Ozval se Chris.

To už však Brian nevydržel.

,,Jděte někam! Neserte se furt do ní! Co vám do prdele udělala?! Opovažte se na ni jen sáhnout jinak-"

,,Jinak co? Myslíš, že se tě bojíme?" Skočil mu do řeči Jack. To už však Brian vypěnil. Vrazil Jackovi pěstí, ten se svalil na zem.

,,Jinak vám všem rozbiju hubu!" Dořekl to a šel k naší lavici.

Já jsem ho následovala, ale ještě předtím mě nenápadně zastavil Jack, který byl už na nohách.

,,Nemysli si, že tě tento debil ochrání. Jsme všude! Nikde se nám neschováš!" Poté jakoby nic odešel. Já jsem s nepříjemným pocitem zaplula do lavice.

,,Promiň Briane."

,,Za co?"

,,Nikdo by ti nenadával, kdyby si se semnou nebavil."

,,O tomhle se semnou nebav, ty moc dobře víš, že se s tebou budu bavit, takže toto téma už nikdy nerozebírej!" Mrkl na mě. Poté do třídy vešla učitelka a začala normální výuka.

Dneska se hodiny opravdu pomalu táhly. No, ale vydržela jsem to. Na oběd jsem nešla, protože jsem ho na dnešek měla odhlášený. Proto jsem počkala na Briana a společně jsem šli poté do parku, kde jsem si sedli na lavičku, která byla na proti louce, kde létaly malý barevní motýli.

,,Co budeš dělat o víkendu?" Zeptal se mě z ničeho nic Brian.

,,Hm.. V sobotu budeme mít rodinnou oslavu a v Neděli nic, proč?" Usmála jsem se.

,,Kdo slaví?" Odpověděl mi otázkou.

,,Já!" Zakřenila jsem se.

,,Ty máš v sobotu narozeniny!!! No takže se teš na Neděli!" Zasmál se.

,,Ale já nic nechci ano?"

,,To neukecáš!" Zasmál se.

Usmála jsem se a dál se věnovala pozorování krásných motýlů. Avšak Brian najednou vstal a rozeběhl se k nedalekému lesu. Překvapeně jsem se dívala na jeho mizící se záda. Už, už jsem se chtěla, rozeběhnou za ním, ale jakmile jsem se zvedla, tak jsem uviděla jak se vrací a něco nese za zády. Zůstala jsem tam bez hnutí stát a čekala, až přiběhne zpátky.