Srdci neporučíš

14.Kapitola

Hodina probíhala v klidu. Učitelka povídala svůj obvykle nudný výklad. Já jsem se snažila soustředit, avšak marně. Pořád jsem měla zvláštní pocit. Otočila jsem se dozadu a uviděla Briana, jak na mě bez jediného mrknutí civí. Co nejrychleji jsem se otočila nazpět. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly, že za tři minuty zvoní. Konečně!

Po zazvonění jsem si sbalila věci a přesunula se do jiné třídy, kde jsme měli zrovna chemii. Všimla jsem si, že do školy dali nový automat na kávu a tak jsem si vzala peníze a šla si něco koupit. Bohužel měl stejnou myšlenku i Brian. Stál před automatem a rozmýšlel se jakou kávu si vzít. Stoupla jsem si kousek od něj a zadívala se na něho. No, přesněji na jeho záda. Když konečně něco naťukal a káva mu vyjela, podívala jsem se jinam a dělala jakoby nic. Doufala jsem, že si mě nevšimne a půjde si po svých, avšak já na tohle mám vždy smůlu. Brian se otočil a rozešel se ke mě.

,,Ahoj." Řekl nervózně.

,,Hm.. Čau." Snažila jsem se vypadat uklidněně, ale nejspíš mi to moc nešlo.

,,Hele Amy já se ti fakt chci omluvit a chtěl bych si s tebou promluvit."

,,Co když já s tebou nechci mluvit?"

,,Prosím Amy. Bude to chvilka. Můžeme třeba zajít do  kavárny nebo tak."

,,No-"

,,Amy jen půl hodina."

,,Hm... Ještě si to rozmyslím." Řekla jsem, a co nejrychleji jsem opustila místo a úplně jsem zapomněla na kávu, i když já už vlastně na ni nemám chuť. Šla jsem na záchod, kde jsem si opláchla obličej. Dobře Amy to zvládneš!

Hodiny utíkali docela rychle a vzhledem k tomu, že dneska máme jen šest hodin tak to bylo ještě lepší. Když už jsem se chystala odejít, ucítila jsem, jak mě někdo chytl za rameno.

,,Půjdeš?" Zeptal se mě Brian.

,,Um... Tak fajn."

,,Super!" Vypadal, že se mu ulevilo.

Šli jsme vedle sebe a ani jeden neřekl jediné slovo. Až když jsme byli v kavárně, tak se nějaká konverzace objevila.

,,Co si dáš?" Usmál se na mě. Bože prosím ať se na mě tak neusmívá!! Tolik mi ten jeho úsměv chyběl. Dost Amy! Buď silná!

,,Um.. Tak asi Caffé macchiato." Řekla jsem svou oblíbenou kávu v této kavárně.

,,Dobře um.. Takže dvakrát Caffé macchiato prosím."

Šli jsme si sednout do zadní místnosti, kde sedělo jen pár lidí.

,,Amy. Já vím, že to pro tebe musí být těžké, ale dej mi ještě jednu šanci. Udělal jsem strašnou blbost. Já to vím. Sakra není den, kdy bych si to nevyčítal. Není noc, kdybych nebrečel kvůli tomu, že jsem ztratil poklad. Že jsem ztratil tebe. Já vím, že je to možná známka slabosti, ale já jsem slabý. Jsem slabý bez tebe. To ty si mi dávala naději. Teď, když nemám tebe, je to strašně těžký. Nechci, aby si mě litovala, protože já si to zasloužím. Vím, že na mě nejsi už zvědavá, ale já- já tě miluju."

Uviděla jsem, jak se mu oči naplnili slzami.

I já jsem měla už jen kousek od toho, abych se nerozbrečela.

,,A já vím, že je to těžké mi něco takového odpustit, ale prosím zkus to. Moc pro mě znamenáš. Jen kvůli tobě bych udělal cokoliv." Teď už mu slzy stékali po tváři a mě též.

Mlčela jsem. Mlčela a jen brečela. Nebyla jsem totiž schopna slov. Tak moc mě to bolelo. Utřela jsem si slzy z tváře a zhluboka se nadechla.