Srdci neporučíš

11.Kapitola

,,My!" Ozvalo se zamnou. Rychle jsem se otočila a uviděla celou partu kluků. Moje srdce poskočilo a hned poté zabolelo. Ne. To nemůže být pravda.

Otočila jsem se na Briana a podívala jsem se mu do očí.

,,Briane?" Šeptla jsem. Moje oči se zaplnily slzami, ale udržela jsem je. Nemůžu před nimi brečet!
,,Ó ano. Tady Brian všechno jenom hrál." Zasmál se John

Podívala jsem se zpátky na kluky. Nevěděla jsem, co se bude dít, ale cítila jsem, že to nebude nic dobrého.

,,Víš my Briana známe déle. A domluvili jsme se, že si zahrajeme takovou hru." Zasmál se Mike.

,,Všechno jsme to měli naplánované."

,,Všechno jsem nehrál!" Vykřikl najednou Brian.

,,No máš pravdu, ale kvůli tomu si to málem posral! Takže mlč!"

,,Nebudu se na tohle dívat! Amy pojď!" Křikl na mě Brian. Otočila jsem se a chtěla jsem jít, ale někdo mě chytnul za ruku a přitlačil mě ke stromu. John.

,,Nemysli si, že to půjde tak rychle. Briane ty si klidně běž. Však tímto si u nás skončil a je dost možné, že brzy skončíš jak ona ta pár minut!" Křikl k Brianovi Tom.

,,Bez ní nikam nejdu a vy už se jí ani jednou nedotknete!"

Všichni se tomu zasmáli.

,,A tomu chceš zabránit jak? Nás je víc. Nemáš šanci!" Řekl Chris.

,,Vás je možná víc, ale jste tupí jak polena a pusťte ji sakra!"

,,Nebyl si to náhodou ty, kdo ji sem dovedl? Měl sis to rozmyslet dřív!" Zašklebil se Tom.

,,Mám toho dost!" Zařval Brian.

To co se v tu chvíli stalo, bylo tak moc rychlé, že jsem to skoro ani nezaznamenala. Viděla jsem jen jak se John a Mike složili na zem. Brian mě v tu chvíli popadl za ruku a začal utíkat. Za námi se okamžitě rozběhli Chris, Tom a Jack.

Utíkali jsme z lesa ven. Za námi jsem stále slyšela, jak běží. Avšak neměla jsem odvahu se na ně podívat a tak jsem jen běžela vedle mě Brian.

Najednou jsem na mém rameni ucítila ruku a poté silné škubnutí. Svalila jsem se na zem. Okolo mě se okamžitě postavili kluci. Začali na mě řvát sprosté slova. Po chvíli jsem ucítila štiplavou bolest na tváři. Chrisova pěst mi přistála na tváři a hne po ní další. Začali domě kopat, ale něco se stalo. Najednou všichni přestali. Uviděla jsem jak Brian dal pěstí Chrisovi a hned poté Tomovi.

Okamžitě se sebrali a zdrhali někam do lesa. Nechápala jsem to, ale bylo mi to jedno. Strašně mě bolela hlava a břicho.  A najednou se to stalo.

Zamlžilo se mi před očima. Po chvíli mě pohltila tma a já cítila, jak usínám.

***

Píp, píp, píp. Bylo první, co jsem slyšela. Pravidelné pípnutí. Otevřela jsem oči, ale okamžitě jsem je musela zavřít, protože světlo, které vystřelilo do mých očích bylo nesnesitelné. Trvalo pár minut, než jsem si na ostré světlo zvykla. Jakmile jsem se normálně mohla podívat, kde to jsem, zůstala jsem jak opařená. Ležela jsem na posteli. Vedle mě byla nejspíš kapačka, která byla připojená na mou ruku. Naproti mé postele byla další postel, ta však byla prázdná a ustlaná.

Nemocnice. Jak jsem se sem dostala?

Má hlava byla jak po výbuchu atomové bomby. Na nic jsem si nevzpomínala. Jediné útržky mi říkali, že to co mě sem dostalo, nebylo zrovna dvakrát příjemný. Strašně mě bolelo břicho a hlava. Pokusila jsem si sednou a následovně postavit. Bohužel i to sednutí pro mě bylo těžké. Jakmile jsem se postavila, moje nohy to neudrželi a já se tak sesypala na zem. K tomu jsem se sebou vzala i tác s hrníčkem, který teď byl na zemi roztříštěný na ostré střepy. V tu chvíli se rozrazili dveře a dovnitř vletěla vystrašená sestřička, kterou jsem moc dobře znala, protože to byla od mamky dlouholetá kamarádka.

,,Amy! Neblázni! Ještě nesmíš stávat. Si vyčerpaná a musíš odpočívat. Pojď, pomůžu ti!" Vykřikla Chantal.

S její pomocí jsem se dostala zpátky na postel.

Chantal jak už jsem říkala je dlouholetá kamarádka mé mámy. Je to Francouzka, která se přistěhovala k nám. Je to opravdu krásná a ušlechtilá dáma. A i když už bude mít padesát, vypadá strašně mladě. Její vlasy jsou stále zrzavé, což ji dodává ještě víc na kráse. Nedivím se, že se říká o Francouzkách, že jsou to velmi půvabné, krásné ženy, které se celý život chovají jako pravé dámy.

S Chantal jsem si ještě chvíli povídala, avšak brzy mě nechala samotnou, protože prý potřebuju odpočinek. Proto jsem si vzala knížku a začetla jsem se. Zanedlouho jsem však upadla do tvrdého spánku.
...

Probudil mě až dotek na mé ruce. Pomalu jsem otevřela oči a několikrát zamrkala, abych si opět zvykla na to světlo. Po pár vteřinách jsem uviděla mámu, která mě drží za ruku a tátu, který se dívá z okna. Zmáčkla jsem mamčinu ruku a ta v tu chvíli zvedla pohled ke mě. Její tvář se změnila ze smutné a unavené tváře na veselou a radostnou grimasu.

,,Amy!" Vydechl máma. V tu chvíli se otočil na mě i táta a s viditelnou úlevou přišel ke mě a dal mi pusu na čelo.

,,Jsem ráda, že si vzhůru. Spala si skoro dva dny." Řekla máma.

,,Cože? Však jsem mluvila s Chantal."

,,No to sice ano, ale od té doby si jen spala. Doktoři i Chantal říkali, že je to docela normální, protože si byla hodně vyčerpaná, takže ses za ty dva dny moc neprobudila, jen párkrát si šla na záchod, ale to si byla ještě v polospánku, takže si na to nejspíš ani nepamatuješ."

,,Máš pravdu, nepamatuju. A proč jsem vůbec c nemocnici?"

,,No máš otřes mozku a pohmožděné břicho." Naštěstí to není nic vážného, jen si byla opravdu hodně vyčerpaná, proto si tě tady nechali. Ale měli by tě už zítra či pozítří pustit domů, ale.."

,,Ale co?"

,,Přijde policie, aby se tě zeptala, co se vlastně stalo."

,,Já si ale na nic nevzpomínám."

,,Nebudou na tebe tlačit. Vyslechli už Briana, který tě sem dovezl a ten říkal, že za všechno může on."

,,Cože?!"

,,Já nevím Amy. Nevím, co se stalo. Nejspíš si vzpomeneš, ale nech tomu volný průběh. Mimochodem Brian by sem chtěl jít, ale samozřejmé je to jen na tobě."

,,Chci!" Chtěla jsem vědět, co se stalo a jedině on mi to mohl říct. ¨

Lidičky moooc se vám omlouvám za to, že jsem minulý víkend nevydala kapitolu, ale přiznám se, že jsem měla nějaký blok, kdy jsem nemohla ani psát a ani číst :/ To čtení se už lepší, ale stále se nedokážu moc přinutit k tomu abych něco přečetla. Takže tímto bych se chtěla i omluvit těm, co píšou příběh, který já čtu a prosím nemyslete si, že mě to přestalo bavit, to ne! Jen na to poslední dobou nemám nějak náladu :/ Ale slibuju, že jakmile budu moc už zase normálně číst tak to doženu! (Fuuu.. To bude dlouhý :D) Tak, ale vraťme se zpět. Chtěla bych všem poděkovat za 500 přečtení!!! Jste dokonalý! Taky děkuju těm, kteří mě ještě nezabili :D A hlavně chci poděkovat těm, kteří mi věřili, že napíšu další kapitolu a podporovali mě! Takžee doufám, že se vám kapitola líbila a taky doufám, že už vydávání bude opět v pořádku. Budu samozřejmě ráda za koment či vote :). Mimochodem, promiňte mi ty chyby..Tak já to tedy tady ukončím...

Ahojte :)