Zajatkyně Mafie - H.S. *fanfikce

Zatajená identita

Isabell pov

"Z dnešního hlášení. Policie dnes oznámila další nárůst nelegálních obchodů . Zatím nevědí o koho se přesně jedná, ale ví se, že to je jako za několik posledních měsíců jeden z uvedených spolků mafie. Policie varuje veřejnost a prosí o hlášení všech podezřelých nezákonných aktivit. O novém hlášení vás budeme nadále informovat"  jen další a další blbosti. Neustále se opakující situace ohledně sekt, gangů a mafie. Takto se žije v našem městě a okolí. Buďto žijete ve strachu z tohoto všeho a raději rychle balíte kufry, nebo si toho už ani nevšímáte a berete to jako samozřejmost, že ráno vyjde slunce a večer zase zapadá. Hlavní je se nezapojovat do ničeho, co se těchto skupin týče.

"Pořád samá mafie. Už aby si člověk bral sebou i zbraň, když jdeš vynést třeba jen koš" protočí nad hlášením oči Jessica. Má nejlepší kamarádka od malička. Znáte ten tip člověka, který stále vše komentuje i když se nikdo neptá? To je přesně ona. I v ne úplně vhodnou dobu. Za to já jsem ta co jí musí usměrňovat.

"Jess, je možnost jedna ku milionu, že by zrovna na nás někdo poslal mafii nebo jen že by nás chtěli. Dokud si všímáš svých věcí, tak jako celou dobu" otočila jsem se na ni od stolu. Zamračeně se dívala na zprávy a kývala záporně hlavou. 

"Ty nikdy ničemu nevěříš, ničeho se nebojíš. Docela ti to závidím Bell" zamračím se na ní.

"Neříkej mi Bell nejsem zvon" obě jsme se zasmály. Vždycky aspoň jednou denně mi tak musí říct. "Navíc, jasně že se bojím. Nebojí se jen hlupáci. V dnešní době si člověk není ničím jistý" prohrabávala jsem kopu dokumentů k vypisování. Potřebovala bych na ně chvíli klidu. Jenže ta už nenastala.

"Doktorko Williams potřebujeme vás na sále!" vběhl dovnitř jeden ošetřovatel.

Rychle jsem se zvedla a šla s ním. Došli jsme k sálu a já se začala oblékat do sterilního úboru.

"Co se stalo?" zeptala jsem se při vstupu na sál. Na operačním sále ležel mladý muž, okolo 25 let. Oblečení potrhané a pokryté krví. Sestry z začaly oblečení rozřezávat ať se dostaneme k místu krvácení. Měl střelnou ránu v hrudníku.

"Někdo se dovolal na 211, že slyšel střílení a po utichnutí se na ulici vypotácel tento muž a omdlel. V sanitce se párkrát probral, ale opakovaně omdlel"

"Kulka ho zasáhla dva palce pod srdce. Má vnitřní krvácení. Puls mu rychle klesá doktorko" 

"Rychle skalpel!" okamžitě jsem začala s extrakcí kulky. Lidské tělo se zvládne s ledačím vypořádat, ale na určité věci jsme tady my. Andělé strážní odhodláni zachránit jakýkoli život. Právo žít, má každý a je jen na nás jak s ním naložíme. Někdy nám ale někdo může podat pomocnou ruku a podržet nad hladinou před utonutím. To je můj cíl, má práce.

Po 3 hodinách

"Je stabilní. Všechny funkce jsou takřka v normálu. Převezte pacienta na pokoj jednotky speciální péče 132" všichni na sále byli vyčerpaní, ale stálo to za to. 

"Dobrá práce, děkuji za spolupráci" poděkovat za něco tak jasného, že někdo splnil svou práci na jedničku, je něco nedocenitelného v dnešním světě. Zachránili jsme mladý lidský život a můžeme být na sebe jen pyšní.

........................................................

"Další zachráněný život Isabell . Jsi nejlepší doktor, kterého tady máme"

"Už od mala to byl můj sen, zachraňovat životy. Když jsem uviděla umírat mou mámu na rakovinu. Pomalu nám umírala před očima. A potom když zemřel otec kvůli autonehodě.  Nikdo nám už nezbyl. Když vidíte jak je život křehký a co vše stačí, abys někoho zachránil. Věděla jsem, že chci pomáhat aspoň ostatním" není snadné mluvit o smutné straně mého života. Raději všechny rozveselím, než je obtěžovat smutným příběhem sirotka.