Každý prožívá svůj normální život. Doděláte si školu a jdete pracovat. Každý se ujme něčeho, ale někdo se od mala třeba chytne i mafie a už se jí pustit nemůže.
I když Bella každý den čte různé mafiánské články v novinách, vidí reportáže, slyší...
Osprchovala jsem se a důkladně ze sebe odstranila posledních pár kapek zaschlé krve. Zůstaly mi jen ranky na obličeji a občas nějaká odřenina na rukou. Oblékla jsem si na sebe spodní prádlo, šedé tepláky a černé tílko. Uslyšela jsem v pokoji štěkot psů. Chytila jsem za kliku a otevřela dveře dokořán. Psi štěkali a vrčeli na Harryho stojícího v druhých dveřích. Přestali teprve když si mě všimli.
"Co ty si vůbec dovoluješ a všechno. Bože ty ..." začal na mě ukazovat prstem. "ty si koleduješ o průser. Jo beru, že to co jsem ti udělal je hnus, měl bych se ti omlouvat a další různý sračky. Jenže to že ty jsi na mě poslala vlastní psi a ani nevím, co si s nimi udělala, že se teď tak chovají!"
"Můžeš si za to sám a pokud se mnou budete chtít mluvit pane Stylesi tak mluvte normálně a nekřičte" držela jsem si kamennou tvář. Viděl co mi udělal. A ani to s ním nepohlo.
"Nebudu tě poslouchat ! Nejsem pes! A ty je teď pošleš zpátky na zahradu" i na mě bylo docela dost těch psů u mě v pokoji.
"Běžte" ukázala jsem na dveře. Překvapilo mě, že šli až na jednoho rotvajlera.
"Ještě tam máš jednoho pokud nevidíš" rozešel se ke mě. On se ale obranářsky postavil přede mě a vycenil zuby.
"Toho si tu nechám"
"Ne nenecháš" vytáhl zbraň.
"Děláš si srandu, že bys zabil psa!?" stoupla jsem si před Harryho a dívala se mu do jeho zelených očí. Oči na první pohled tak nevinné a přitom plné hněvu a hrůzy.
"No a co? Už jsem zabil člověka, pes nebude nic nového" zřejmě si myslel, jak dobře to vyznělo. Chlubit se tím že zabil člověka, jak hluboko mohl klesnout.
"Já zapomněla, že ty si jen hajzl, kterému na ničem nezáleží a proto ho taky nikdo nemá rád" zamračil se na mě a zatnul svaly. Pistoli držel pevným stiskem.
Radši se sebral a odešel ode mě pryč. A já zůstala sama s mým novým chlupatým společníkem v pokoji. Sedla jsem si na postel a on si vyskočil za mnou.
"Jak pak se jmenuješ?" chytila jsem jeho obojek a podívala se na známku. "Rox" pousmála jsem se. Lehl si k mým nohám a odpočíval. Mou pozornost upoutal můj telefon na stolku. Spoustu zpráv od Jess. Začala jsem jí odpovídat na zprávy . Odeslala jsem vše, co jsem potřebovala a podívala se na čas. Už bylo za pět minut půl dvanácté večer. Radši jsem už šla spát. Už jsem si přála aby byl konec. Aby to byl jen sen a já se probudila.
"No?" sedla jsem si tak rychle, že jsem se praštila do jeho hlavy. Byl to Liam.
"Musíš jít k Niallovi máme tady nezvané hosty a ti si umanuli nás zabít. Musíš jít k němu ubrání vás oba. Tak dělej" vstala jsem rychle a běžela k Niallovi do pokoje. Zezdola jsem slyšela hlasy a výstřely.
"Honem Isabell!" postrčil mě do pokoje a zavřel. Ani jsem si nevšimla, že tu se mnou byl i Rox.
Niall tam u stolu chystal zásobníky a zbraně. "Na a teď mě poslouchej" rychle mi strčil do rukou zbraň.
"Střílela jsi už někdy?"
"Jo brácha mě to jednou učil"
"To je dobře. Musím jim jít pomoc je jich víc než jsme čekali. Zůstaneš tady a nevylezeš dokud zase nepříjdu. Kdyby někdo přišel prostě ho zastřel. Rozumíš!"
"Ne.. teda jo, ale já nebudu střílet lidi!" zakřičela jsem na něj. V životě jsem chtěla zachraňovat životy a né je někomu brát.
"Pokud nebudeš tak oni zastřelí tebe Bello a to bych si neodpustil" narychlo mě objal a odešel.
Sedla jsem si k posteli na zem a dívala se na dveře. Rox zpozorněl a sledoval dveře. Tohle je ta chvíle kdy proklínám všechno to co mě dohnalo sem. Možná, že kdyby tenkrát Zayn zůstal tak bych nebyla tady, ale s ním doma . Všechno jsem mohla mít lehčí. Rox začal vrčet. Koukla jsem se na škvírku pod dveřmi. Byli tam vidět odrazy stínu nohou. Dveře se začaly otvírat a já si rychle odjistila zbraň. Postavila jsem se a dveře se otevřely. Stál tam vyšší chlápek se zbraní v ruce.
"A heleme se, koho pak si tady Styles schovává. Takovou pěknou květinku by neměli nechávat zavřenou v pokoji. Co kdyby si šla se mnou a já tě dovedl k mému šéfovi? On má takové pěkné holky rád" namířila jsem na něj zbraň. Byl nechutně perverzní napohled.
"Zlato polož tu pistoli ,vím že by si mě stejně nedokázala zabít. Vidím jak se třeseš a jsi nervozní" ozvalo se zlostné zavrčení.
Vedle mě se postavil Rox . "Tak to ukončíme když nechceš jít dobrovolně" chytil mi ruce a přetočil mě, že jsem mu byla zády. Pistole mi spadla na zem. Ten chlap najednou zařval . Když jsem se na něj podívala jak mě pouštěl měl na ruce Roxe, který do něj byl hluboko zakousnutý.
Sebrala jsem zbraň ze země a než ten chlap setřásl Roxe tak jsem zmáčkla spoušť. Vypadal překvapeně když si všiml, že jsem ho trefila do hrudi. Jenže on se nedal a ještě pořád ke mě šel. Opět jsem zmáčkla spoušť a trefila ho tentokrát asi přímo do bodu, kde měl srdce.
Muž padl k zemi. Položila jsem zbraň na stůl. Za chvíli jsem slyšela Nialla a kluky.
"Je to dobrý nikdo se nedostal nahor.." zastavil svůj monolog a podíval se na mrtvého chlapa na zemi.
"Tak dostal" řekl jednoduše Louis. "A Bella ho zabila" řekl to s hrdostí, zatím co já prožívala muka. Zabila jsem člověka.
"Aspoň jsou všichni v pohodě" přišel tady i Styles a jeho chytré ego.
"Krvácíš" sledovala jsem jeho ruku.
"Co?" odtrhl si rukáv trička . Měl tam škrábanec od kulky. "Takových už jsem měl" mávl nad tím jen rukou.
"Pojď zašiju ti to" šla jsme k němu. Byla jsem vyklepaná a snažila se to všechno přehlédnout.
"Ne to je .."
"Je to hlubší rána, hojilo by se to zbytečně dlouho a mohl by jsi dostat infekci" mluvila jsem dál doktorské blaboly. Cítila jsem se díky tomu lépe. Že zase pomáhám, ale to, že jsem někoho zabila to nezakryje.
"Fajn" bylo vidět na jeho tváři jak mu to je nepříjemné. Byl přece tak silný, infekce mu nic neudělá. Je to přece Harry Styles.
Odešla jsem s ním do kuchyně kde mi přinesl lékárničku. "Potřebovala bych zapalovač" shodou okolností jeden vytáhl z kapsy u kalhot.
"Díky" nažhavila jsem si jehlu a začala pomalu ránu šít. Někdy sebou trochu trhl, ale řekněme si, že chlap jako je on by vydržel hodně.
"Hotovo" odstřihla jsem nit a schovala všechno kromě jehly kterou jsem ještě otřela.
"Díky. Divím se, že si mi po tom všem ještě pomohla" ani jsem se na něj nepodívala. Pořád jsem před očima viděla toho může.
"Je to moje práce" s tímhle jsem opustila prostor kde byl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
