Fairy tail Další drakobijec PROBÍHÁ OPRAVA❗

1.

,,Přestaň si s tím tak hrát!" řekla mi podrážděným tónem Dragnila. Ten den sem jí lezla trochu na nervy.
Jmenuji se Melisa, ale říkají mi Aqua, tedy jen Dragnila. Je jako moje matka. Akorát má šupiny. Ano slyšíte dobře. Dragnila je drak. Na den kdy jsem ji ztratila, nikdy nezapomenu.
Začaly jsme ho stejně jako ostatní dny, tréninky. Moc mi to nešlo, poblíž nebylo moc vody, a proto jsem neměla moc síly. Ovládám moc vodního draka.
,,Dnes asi skončíme, necháme to na zítřek!" řekla Dragnila a lehla si na nejbližší skálu. Byla jsem trochu zklamaná, tak jsem se jí zeptala.
,,Mohla bych se jít podívat někam po vodě?" usmála jsem se, protože unaveně kývla, pak zívla a usnula.
Rozběhla jsem se kam mě vedla má vnitřní síla a opravdu. Našla jsem malé jezírko. Cvičila jsem tam nový trik, co jsme se měli ten den učit. Po dlouhých a marných pokusech se mi to konečně podařilo.
Rozběhla jsem se za Draglinou. Ale když jsem přiběhla ke skále, kde měla spát, nebyla tam. Zmocnil se mě divný pocit. Hledala jsem jí úplně všude, ale nikde nebyla. Nakonec jsem padla vyčerpáním na zem. Začalo pršet a já se rozbrečela...
Tím začalo moje dlouhé putování za dobrodružstvým.

Probudila jsem se a podívala jsem, kde jsem vlastně skončila. Už víc jak dva roky se plahočím po světě a hledám cíl. Nevím co přesně mám hledat, ale vím že až ho najdu, poznám ho. Vede mě přece můj dračí instinkt! Za ty dva roky jsem se změnila, vyrostla jsem, měla jsem delší vlasy a taky větší... Pohled mi slétl na hrudník, po tom co se mi tam už po dvacáté nějaký chlap podíval. Přiměla jsem se usmát. Procházím se po městě a rozhlížím se kolem. V našem světě je normální, když narazíte na obchod s magii. Hned jsem do něj doslova vběhla. Za pultem se na mě usmála nějaká žena a s klidem mi řekla, ať si najdu co se mi líbí. Slétla jsem pohledem přes různé krystaly až po sklenice s barevnými tekutinami. Až mi pohled zastavil na krabičce s vyrytými vzory. Vzala jsem ji do ruky a šla k paní. Dokonce jsem usmlouvala nižší cenu. Než jsem ale stihla vyjít ven, ozvala se hrozná rána. Paní vyjekla a schovala se pod pult. Já vyběhla na ulici. Právě včas abych ho zahlédla. Zrovna mě míjeli. Za nimi se hnal ohromný dav. A nejspíš hodně naštvaný. Kluk s jasně růžovými vlasy a kočka. Modrá kočka s křídly. Stihla jsem jen tak tak uhnout na stranu, ale uchvátil mě pohled toho kluka. Když kolem mě probíhal, zaryl do mě pohled, až se mi málem zastavilo srdce. Přeběhl mě ale tak rychle, že to byla jen vteřina. Prohnal se kolem mě i s davem v zádech a já zůstala stát jako přikovaná.
Probudilo mě až, když kolem mě prošla hrstka lidí a něco mumlali.
,,Dostal pěkně na frak ne? Ale čekal jsem toho víc, když srovná se zemí celej barák." Chvástal se jeden z nich.
Ani jsem nezaváhala a rozběhla se na druhou stranu než šli. Netrvalo to moc dlouho a našla jsem je v jedné postranní uličce.
Byly oba zřízení, až jsem se lekla. Přešla jsem k nim a zjistila, že oba dýchají.
Kluk byl mimo. Ale kočka mě sledovala a čekala co udělám. Otevřela jsem svoji láhev s vodou a přiměla ji aby vylétla z láhve. Pak jsem ji navedla na nejhorší zranění toho kluka i kočky.
Za těch pár let jsem se díky vodě naučila léčit. Voda jim pomohla a kluk se pomalu uvolnil. Kočka se na mě podívala.
,,Děkuji." a stím padla do bezvědomí.
Vytáhla jsem bezvládné tělo na záda a vyrazila k hotelu kde jsem se stihla ještě dneska ubytovat. Během mé léčivé akce se setmělo, tak jsem se nemusela bát, že nás někdo potká. S potížemi jsem je dotáhla do postele a padla únavou na gauč kousek od nich.
S očima upřenýma na toho kluka, co mě jediným pohledem uchvátil, jsem usnula.

Když jsem se ráno probudila, leželi oba úplně stejně jako večer. Rychle jsem zaplula do koupelny a hodila na sebe čisté věci. Nechala jsem je spát a vyrazila na nákup. Rychle jsem koupila nějaké jídlo, a pak zamířila koupit nějaké léky a obvazy.
Po návratu na pokoj se stále nepohnuli.
Začala jsem s kočkou, vypadala podstatně líp než ten kluk. Byla jsem s ním hotová rychle. Kluk na tom byl hůř. Měl obrovskou modřinu přes rameno, až jsem měla strach že ho má vyklobené.
Kromě modré a zelené jsem si všimla podivného, červeného křídla. Měl ho tam vytetované.
Počkat. To je značka cechu. Ten kluk je mág. V tu chvíli mi nepřišlo divné, že srovnal se zemí celý barák. Spíš mě zajímalo proč to udělal. Rychle ale opatrně jsem mu rameno zavázala a pak vyčistil všechny ostatní rány.
Když jsem skončila, nevypadal tak hrozně.

K večeru už mě moc nebavilo koukat jak spí a tak jsem se rozhodla vyrazit do města. Prý je tu nějaký festival. Rychle jsem se tedy oblékla a vydala se ven. Město žilo. Všude byly světla a plno lidí. Procházela jsem se a koukala kolem. Když jsem míjela jednu uličku, někdo mě chytl za ruku a vytáhl do ní.
,,A heleme se. Prej si včera pomohla tomu zbabělci, co nám zničil hospodu!" do nosu mě udeřil opilecký pach. Nějaký chlap mě drze hodil na zeď a druhý mě chytil za ruku. Druhá mi automaticky vylétla k mojí lahvy s vodou, ale k mému zděšení jsem zjistila, že jsem ji nechala na hotelu. A sakra. Ten opilý se ke mě přiblížil a vrazil mi facku.
,,Řeknu to jen jednou, my tady nechceme žádný mágy. I když to jsou třeba pěkný kozatý holky." a vrazil mi druhou. Ti ostatní se zasmáli. A když mi ten jeden vrazil pěstí do břicha, tak se rozchechtali. Měl dost až když mi vrazil celkem tři, a já se pak zkácela na zem. Snažila jsem se propadnout dech. Ani jsem se nestačila nadechnout a už mě zvedali zase nahoru.
,, Ještě jsem s tebou neskončil." zasmál se a tentokrát vytáhl nůž.
,,Počkej, to jsme si ale nedomluvili." ozval se jeden z těch co mě drželi. Já zbledla.
,,Mlč a drž ji." zavrčel ten s tím nožem. Mě se z jeho dechu a obličeje udělalo zle. Bolest v břiše mi působila mžiky před očima. Jak se mám teď bránit?
,, Tak na tohle zapomeň!!" zaječel někdo a já se zase zkácela na zem. Jenže při dopadu jsem ucítila ostrou bolest v boku až mi vyhrkli slzy. Uslyšela jsem pár ran a v tom málu co jsem viděla se mi objevila modrá skvrna.
,,Vydrž, pomůžeme ti!" bylo poslední co jsem zaslechla, než mi vše zčernalo.

Když jsem se vzbudila, ležela jsem na posteli v pokoji. Nikdo tu nebyl. Kluk s kočkou zmizeli. Když jsem se pokusila vstát, ucítila jsem hroznou bolest v boku. Rozhrnula jsem deku a uviděla obvaz. Pomalu jsem ho rozvázala a našla řeznou ránu u boku těsně nad pánvi. Z toho pohledu se mi zvedl žaludek. Pohledem jsem vyhledala svoji láhev s vodou a natáhla se pro ni. Silou jsem vodu ovládla a nasměrovala na ránu, hned jak se mě ta čistá tekutina dotkla jsem pocítila úlevu a žaludek se mi uklidnil. Voda se zase vrátila do lahve a já si lehla.

Musela jsem usnout protože když jsem se probudila byla už tma. V pokoji stále nikdo nebyl. Kam se asi poděli?
Uplynulo několik dní, které jsem trávila v posteli. Ti dva už se neukázali. Říkala jsem si, že se probudili a prostě odešli.
Několik dní už jsem schopná vstát z postele a zrovna si balím, když mi do pokoje vlétne kočka. Můj partner a jediný kamarád, kocou Dearth. Je to oranžový kocour s tmavě modrou skvrnu kolem pravého oka. Aby nebyl jak říká ,,Nahý'' nosí hnědé botky. Před několika dny odletět, že si musí něco zařídit.