Fairy tail Další drakobijec PROBÍHÁ OPRAVA❗

10. Naděje

,,Konečně! Je ti dobře?" zeptá se.
,,Je. Mnohem! Jak dlouho jsem spala?"
,,Tři dny. Někdo řekl, že se už nemusíš probudit!" řekl smutně. Jeho pohled zavadil o obvaz na levé straně, ,,taky... prý už nemusíš vidět na levé oko..." zajíkl se. Ztuhla jsem. Než mě stačil zarazit, strhla jsem si obvaz a vypadla z postele. K zrcadlu. Stála jsem tam. Zůstal sedět a koukal na mě. Bála jsem se otevřít druhé oko. Zatnula jsem ruce v pěst a pomalu ho otevřela. To co jsme viděla v obraze... Začala jsem brečet.
,,Copak? Vidíš na něj!?" zeptal se Natsu a Už stál. Pomalu jsem kývla, ale... Pomalu jsme se otočila a podívala se na něj. Ztuhl stejně jako já. Moje modré oči, už nebyli takové jako dřív. Pravé oko mi svítilo smaragdovou modří, levé oko zářilo rudou...
,,Co...co to... je?!" vykoktal Natsu. Ta otázka mě napadla taky. Co ot je? Vím jistě že to má důvod, ale nevím jaký. Jen jsem pokrčila rameny a padla na postel. Přešel kolem mě a sedli si.
,,To bude v pořádku! Ale zatím ti to ještě zavážu!" řekl a vzal mi obvaz z ruky. Začal ho rozmotávat, pak přiložil kus na mojí tvář a začal mi obvazovat oko. Pravím okem jsem ho pozorovala. Nevědomky jsem se začala usmívat. Jeho pohled zaostřil.
,,Copak?" usmál se.
,,Nic!" zamrkala jsem a podívala se jinam. Když dokončil práci, stoupl si a začal něco hrabat v kapse.
,,Než tě uhodil ten blesk, chtěl jsem ti něco dát!" řekl a podal mi krabičku. Nejdříve jsem jí jen prohlížela a pak otevřela. Vykoukl na mě modrý náramek, s nápisem N+A.
,,To... to!" neměla jsem slov. Položila jsem jí na stolek.
,,Co, nelíbí se ti?"zeptal se zklamaně. Místo odpovědi jsem se mu vrhla kolem krku. Nejdřív ho to překvapilo pak mě, ale taky objal.
,,Takže se líbí?" zeptal se znovu.
,,No jasně, je nádherný! Děkuju!" řekla jsem a dala mu pusu na tvář. Ztuhl a začal rudnout. Začala jsem se smát. Vzala krabičku a vyndala náramek, podala mu ho. Pochopil a vzal si ho. Natáhla jsem pravou ruku a čekala. Rozepl ho a dal mi ho na ruku. Usmál se. Ruku mi položil na tvář a naklonil se. Jeho rty byly teplé a, když se dokli mích, projel mnou záchvěv. Když jsme se odtáhly, začal pravidelně oddychovat.
,,Já... já půjdu!" vykoktal, zvedl se a odešel. Zůstala jsem sama. Lehám si a usměju se. Natsu! S myšlenkou na něj usínám a příjemně si užiju sen o...

Natsu:
Aqua mi tu leží před očima. Mistr objednal nějakého doktora, ten řek že už na levé oko nemusí vidět, a nebo dokonce může umřít. S tím jsem se nesmířil. Ona se probudí. Určitě. Už je to dva dny, co spí. Wendy ji léčí, ale nic nepomáhá. Po tom záchvatu se to jenom zhoršilo. Jsem tu s ní celou dobu. Křečovitě svírám krabičku s náramkem, který jsem jí nestihl dát. Vím jen už že se Aqua trochu zamračila, než jsem podlehl spánku. Ucítil jsme tlak na vlasech, otevřel jsme oči a vidím, jak mi Aqua cuchá pár pramínků.
,,Konečně! Je ti dobře?" ptám se.
,,Je. Mnohem! Jak dluho jsem spala?"
,,Tři dny. Někdo řek,l že se už nemusíš probudit!" říkám a sklopím zrak. Pak jsem se podíval na její obvaz, ,,taky... prý už nemusíš vidět na levé oko..." vykoktal jsem. Ztuhla. Než jsme stačil cokoliv udělat, vyskočila z postele a strhla si obvaz. Stála u zrcadla. Začala vzlykat.
,,Copak? Vidíš na něj!?"zeptal jsem se a už byl na nohou. Kývla a otočila se. To co jsme viděl... levé oko jí svítilo rudou barvou.
,,Co... co to je?" padla vedle mě na postel. Přisedl jsem k ní a položil ruce na ramena.
,,To bude v pořádku! Ale natím ti to ještě zavážu!" řekl jsme a vzal od ní obvaz. Celou dobu se na mě koukala a pak se dokonce začala usmívat.
,,Copak?" nedalo mi to.
,,Nic!" řekla a koukla jinam. Pak jsm i vzpomněl na náramek. Stoupl jsme si a začal ho hledat.
,,Než tě uhodil ten blesk, chtěl jsem ti něco dát!" řekl jsem a podal jí krabičku. Chvíli si jí prohlížela, ale pak otevřela.
,,To...to!" koktala. Jenže jí položila na stolek.
,,Co, nelíbí se ti?" zeptal jsme se zklamaně. Místo odpovědi se mi vzhla kolem krku. Zarazil mě tím, ale nakonec jsem jí taky objal.
,,Takže se líbí?"
,,No jasně, je nádherný! Děkuju!" řekla a podala mi náramek. Zapl jsem jí ho. Položil jsme ruku na její tvář a naklonil se k ní. Políbil jsem jí. Nebránila se. Naopak mi ho oplácela. Odtáhly jsme se od sebe a ze mě vypadla ta nejhloupější věc co jsem mohl v tu chvíli říct...
,,Já... já půjdu!" a odešel jsem.