Maybe someday (L.T.)

16.6.2017

Dneska je to přesně půl roku od toho dne kdy mi napsal Louis. Pamatuju si ten den jako by byl včera, byl to pátek a já v ten den nevěřila, že se to děje. Potom, ale půl roku psaní kdy jsme si psali každý den jsem zjistila, že bych bez toho nedokázala žít a už se nemůžu dočkat dne 19.6.2017, protože v ten den odjíždím do Anglie do mého vysněného města, kde bude i on můj teď už kamarád. Sice nevím kdy se sejdeme, protože v ten den kdy přiletím nemá bohužel čas což mě vážně mrzí, protože se nemohu už dočkat, ale věřím, že to nebude dlouho trvat a já ho budu moc držet ve svém objetí jestli to sám bude chtít. Nemohu se dočkat, ale na druhou stranu mám strach. Co když si mě představoval trochu jinak? Co když si ve skutečnosti nebudeme mít co říct i přestože přes psaní jsme si tak moc dobře rozumněli? Opravdu nevím jen doufám, že všechno dopadne dobře podle mých představ. A je ještě jedna věc, které se bojím. Víte toho kluka mám tak strašně moc ráda. Popravdě vám nedokážu říct jestli je to až láska jenom z pouhého psaní, ale mám strach, že až se setkáme a já zjistím, že je doopravdy takový jak si ho představuju, že se zamiluju, že už to nebude platonická láska jenže... Jenže proč by Louis Tomlinson, kluk, který si může ukázat na každou dívku se zahazoval se mnou, je to až k smíchu. Ráda jsem četla různé příběhy od jiných autorek a bylo to vždy krásné. Mezi tím se stalo vždy něco zlého jenže to byli jen vymyšlené příběhy, bylo to něco co se v životě nestalo a teď jsem tady já. Stojím na rozhraní. Bude můj příběh jako v každém vymyšleném příběhu, kdy hlavní hrdinka miluje svého prince on miluje jí, ale musejí spolu překonat nepříznivost osudu, kdy jim to někdo kazí, kdy on podvede jí, ale ona se i přesto k němu vrátí? Kdyby mě někdo, nemusí to být Louis, podvedl já bych se k němu nikdy nevrátila, protože udělá to jednou, udělá to i podruhé. Vyplacávám tu spoustu slov nad něčím co se nikdy nemusí stát, protože tohle je realita a zde vás nemusí milovat někdo koho milujete vy. Je to ale bohužel smutné a smutnější je, když se díváte na to jak šťastný je s někým jiným. Bojím se, že tohle celé setkání nedopadne dobře a to jsem se na něj do teď tak moc těšila ovšem teď mě spíš zachvacuje pocit paniky.

Do Londýna letím se svojí starší sestrou, která má syna jménem Harry. Ona tam letí se svým manželem aby navštívili své známé někde za Londýnem a tak jsme se domluvili abych poprvé neletěla sama, že poletíme všichni ve stejný den. Vytáhla jsem svůj zaprášený kufr ze skříňky. Lehce jsem ho oprášila, vyčistila a nechala jsem ho na balkoně se chvíli provětrat. Pomalu jsem si začala vyskládávat své věci, které si budu chtít vzít, na zem do kupiček. Jedu tam na dva měsíce, protože mě Louis přemluvil. Naštěstí mi Louis zařídil nějaký dobrý hotel a peníze chtějí prý až potom tak jsem zvědavá jaké to tam bude. Ze školy jsem si sehnala uvolnění na posledních 10 dnů. Adri mi to samozřejmě strašně závidí, ale přeje mi to. Bohužel ona se mnou jet nemůže, protože má zařízenou brigádu. A tak jsem věci nechala na zemi v kupičkách, ty si zabalím zítra a šla jsem dolů si dát oběd co vařila moje maminka.

"Ahoj co to bude?" zeptám se s úsměvem mamky.

"Ahoj, ále budou jen knedlíky se zelím a masem." usměje se na mě.

"Jen?" zeptám se se smíchem.

"Budeš mi chybět zlato." řekne mamka a já se na ní s úsměvem podívám.

"Ty mě taky." Řeknu a dojdu jí obejmout. Po obědě si jdu sednout do obýváku, kde si pustím televizi. Zapnu óčko, protože na ostatních programech nic není. Můj telefon vydá tón, který vydává, když mi přijde zpráva proto ho ihned otevřu a najedu na zprávu od Louise. Je to půl roku co si píšeme a já mám pocit, že to taková doba snad ani není, ale i po celou tu dobu se vždy těším kdy mi napíše.

Louis:

Ahoj princezno.

Já: