Don't Give Up

5.Kapitola

Pohled Seokjina:
„Jine? Spíš, no tak Jine..." uslyšel jsem Namjoonův hlas a klepání na dveře. Rozespale jsem se podíval na budík, který ukazoval devět ráno. Kolik hodin jsem proboha prospal? Vzal jsem mobil a hodil ho na nabíječku. Pomalu jsem se zvedl z postele a šel odemknout dveře.

„Co potřebuješ?" zeptal jsem se a protáhl se. Joon mě chytl za ruku a znepokojeně se podíval na můj prst, kde byla úplně promočená náplast od krve. „Když jsi včera zalezl do pokoje, všiml jsem si na noži krve, ale musel jsem jít a pak jsem přišel pozdě, a když jsem zaklepal na dveře, tak jsi neodpovídal a já tě nechtěl budit." zamumlal a pak mě odtáhl do koupelny.

Vzal můj prst a dal ho pod studenou vodu. Začal sundávat náplast a pak se na prst podíval. „Nevypadá to hluboké, nesnesl bych, kdyby sis ublížil a ještě do toho kvůli mně." podíval se mi do očí a já si skousl ret. Dobře, tohle bylo divný. Přesně takhle jsem si Joona pamatoval ze střední. Starostlivého a hodného, jak k blízkým, tak k cizím, ale to jak se ke mně choval posledních pár měsíců, bylo naprosto jiné.

„Jsem v pořádku." vyškubl jsem mu ruku a šel do obýváku. Sedl jsem si na gauč a nohy si hodil na stolek přede mnou. Byl jsem extrémně unavený, i když jsem prospal skoro celý den. „Jine, uděláš snídani?" a je to tu znovu. Zase jsem jeho služka. „Udělej si něco sám, nemám hlad a jsem unavený." zamumlal jsem podrážděně a přitiskl si polštář na hruď, který ještě před chvílí ležel vedle mě.

Namjoon si jen sedl vedle mě a pozoroval mě. Protočil jsem očima a jeho oči začaly nebezpečně zářit. Začal se ke mně přibližovat a já znervózněl. „Nikdy na mě neprotáčej oči, Jine. To se prostě nedělá... To tě to nikdo nenaučil?" skousl si ret a začal si mě prohlížet, ale tak nějako zvláštně.

Joon byl stále blíž a blíž, až to vypadalo, že se mě pokusí políbit. Zpanikařil jsem a na obličej mu přitiskl polštář, který jsem svíral v rukách. Namjoon ho okamžitě chytl a odhodil pryč. „Ah, Jine... myslím, že bych tě měl naučit správnému chování..." jeho úšklebek byl tolik sexy a já věděl, že by se mi to nemělo líbit.

Namjoon se nade mě pomalu začal naklánět a já si začal lehat. Sakra tohle je opravdu špatné, hlavně potom co jsem slyšel včera... O co se tu kruci pokouší? Moje ruce vystřelily k jeho hrudi a začal jsem ho od sebe odstrkovat dál. „Joone jsem starší, nemyslím, že bys mě měl o něčem poučovat." zavrčel jsem a tentokrát jsem nehodlal nechatsebou zametat. 

Vstal jsem z pohovky a chtěl jít k sobě, ale zastavily mě jeho ruce kolem mě. Otočil si mě směrem k němu a zíral na mě. Pomalu a smyslně si olízl rty a pak se jeho ruce přesunuly na můj zadeček. Co to sakra? Ne to ne... Co se to s ním děje?

„Jine, vypral bys mi oblečení a uklidil pokoj, nechce se mi do toho a už by to fakt potřebovalo." okamžitě jsem ho od sebe odstrčil a zkřížil si ruce na hrudi. To už by stačilo, Hoseok měl pravdu, tohle musí přestat.

„Mám toho dost Joone! Nebaví mě to, jak po tobě vše uklízím, že ti vařím a dělám úplně vše na tvoje zapískání! Nemyslíš, že bys mohl udělat něco ty pro mě? Jediné co dokážeš, je sápat se po mě a je to kruci divné! Prostě ti dál nehodlám dělat služku!" zařval jsem a odpochodoval do pokoje. Rychle jsem se zamkl a vytočil Hoseoka. Nezazvonilo to ani třikrát a Hobi mi hovor přijal.

„Copak se děje Jinnie?" povzdechl jsem si a usmál se. Nemám rád tuhle přezdívku a on to ví... A taky jí stále používá. „Můžu dnes spát u tebe? Stačí mi pohovka nebo klidně zem." řekl jsem podrážděně a na druhé straně se ozvalo lehké zavrčení. „Co se děje, Jine?" zeptal se Hoseok trochu podrážděným hlasem. „Jen chci vypadnout... Nevadí to, že ne?" zeptal jsem se a on se zasmál. „Nikdy mi nebude vadit mít tě u sebe." řekl zase příjemným tónem a já se šťastně usmál. „Díky, za chvíli jsem u tebe." řekl jsem šťastně a on se rozloučil.

Vyhrabal jsem ze skříně batoh a začal do něj házet věci na přespání. Pak jsem si vytáhl ze skříně svojí oblíbenou růžovou mikinu a oblékl se do ní. Přes hlavu jsem si dal kapuci a přes jedno rameno hodil batoh. Odemkl jsem a vydal se pryč odsud. Teda chtěl jsem, to neznamená, že se mi to povedlo.

Nebyl jsem ani v půli cesty ke dveřím, když se jeho prsty obmotaly kolem mého zápěstí. Snažil jsem se mu vytrhnout, ale jeho stisk byl silný. „Pusť mě!" zaječel jsem, ale on nepustil. „Kam jdeš?" zeptal se a já se rozesmál. „Myslím, že nemáš právo si mě nějako nárokovat a může ti být jedno, kam jdu." řekl jsem pobaveně a znovu se mu snažil vytrhnout a opět bezúspěšně.

„Jine, prosím zůstaň tu. Promluvme si." řekl klidně a já se znovu začal smát. „Mluvit o čem? O počasí? Nebuď směšný." konečně se mi podařilo se mu vytrhnout, ale neměl jsem v plánu hned utéct. Zajímalo mě, co z něj vyletí. „Hele Jine, to cos řekl... Nikdy jsem tě jako služku nebral." řekl na svou obhajobu a já zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Ne? Tobě přijde normální, že kolem tebe skáču od ráno do večera, že ti uklízím, vařím, peru... nechceš, abych ti utíral i zadek!" páni, to jako opravdu, si toho nevšiml, co tu dělám? „Heleď nikdy jsem tě do toho nenutil, mohl jsi přestat-" „Přestat... Jo máš pravdu, mohl jsem, ale víš, proč jsem nepřestal?" zeptal jsem se podrážděně a on nevinně zavrtěl hlavou.

„Myslím, že i slepý by si toho všiml Joone. Sakra měl jsem tě rád... Ještě před tím, než jsme spolu mluvili a věř, že náš první rozhovor nebyl tady u mě, ale na střední než si odjel. Znám tě dlouho a tolik jsem tě obdivoval, tolik jsem tě měl rád." vysypal jsem ze sebe vše to, jak se ohledně něj cítím, a slzy se mi začaly hrnout do očí. Joonovi oči byly rozšířené překvapením a já věděl, že on neměl nejmenší tušení.

„Jine to-" „Ne, to nic Joone. Nech to být! Je mi to jedno... Mám dost toho všeho, mám dost kolem tebe skákat, mám dost toho, jak děláš divné věci a mám po krk toho mít tě rád! Nenechám na sebe už řvát kvůli něčemu, co jsem neudělal a rozhodně tě nenechám mě znovu praštit!" všechnu tu frustraci za poslední tři měsíce jsem skrze slova dostával ze sebe.

Namjoon byl překvapený a možná i vyděšený „Já tě-" „Dej pokoj." zavrčel jsem a vydal se pryč, slyšel jsem za sebou jeho kroky a tak jsem zrychlil, zastavil jsem se až na schodišti.

Otočil jsem se a pár kroků za mnou stál Joon. „Vrať se zpátky." ukázal jsem na dveře od našeho bytu a on zavrtěl hlavou. „Jine, prosím promluvme si v klidu, tohle je nedo-" „Joone jestli se bojíš, že to řeknu rodičům a ti pak vašim a oni tě pošlou zpátky do Ameriky, tak neboj, taková svině nejsem a vlastní problémy si řeším sám. Tak se vrať." znovu jsem ho poslal zpátky a on znovu zavrtěl hlavou. Jeho nohy se daly do pohybu a já začal couvat.

„Pojďme spolu a promluvíme si." chtěl mě dostat zpět do domu a promluvit si? Zbláznil se? Rukou jsem naznačil, ať zastaví, ale on pokračoval. „Stůj už ani krok nebo volám mámě, ať tě vykopne!" zařval jsem a on se okamžitě zarazil. Vím, co jsem říkal před chvílí, ale nějak jsem se ho zbavit potřeboval a nechtěl jsem, aby mě pronásledoval.

„Myslím to vážně nechám tě tu beze slova, ale jeden jediný krok ke mně blíž a volám ji." vzal jsem do ruky mobil, který byl už zase vybitý, to však on vědět nemusel. Joon vypadal, že se chce ke mně dostat a odvléct mě zpět, ale věděl, že nemůže. Nechtěl zpět do Ameriky víc než cokoliv jiného, takže zůstal stát. S nechutí, ale zůstal.

„Zatím Namjoone." řekl jsem, než jsem se otočil a vydal se za Hoseokem. Hned, jak jsem vyšel z budovy, jsem věděl, že jsem to přehnal. Joon měl v pravdu v jednom, nikdy to po mě nevyžadoval, byla to jen moje blbost, že jsem se neozval dřív. Povzdechl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. Prostě jsem vybouchl a nezvládl to...

≈≈≈≈≈≈

Jin začíná litovat toho co řekl, hned jak opustil budovu. Opravdu to přehnal nebo byl v právu?

Opravdu si Joon neuvědomoval co dělal?

A jak to celé bude pokračovat?

Jinak moc děkuji za vote a komentáře ❤❤