Don't Give Up

15.Kapitola

Pohled Seokjina:
Jakmile jsem si lehl do postele a uviděl Joona, jak se na mě tázavě podíval, jsem věděl, že ho zajímá, co se stalo s mým bratrem. „Neměl dobrý den. Ale šel si lehnout, snad bude dobře spát." řekl jsem mu a on si mě k sobě přitáhl a políbil mě. „Teď ne Namjoone." uhnul jsem mu, ale on mě začal znovu líbat. Snažil jsem se mezi polibky nadechnout, ale Joon mi to značně ztěžoval.

„Tvůj bratr bude v pořádku a já ti pomůžu se uvolnit." plnou vahou na mě nalehl a pak mě kousl do rtu. Nebylo to silně, jak jsem čekal, ale přesto to lehce bolelo. „Joone..." zavrčel jsem a on se sehnul k mému krku a silně mě kousl. Do očí se mi nahromadily slzy a já se trhaně nadechl. Neměl jsem na to náladu, jediné co mi vířilo hlavou, byl Jungkookie a jeho problémy. „Kook je vedle, uslyší to." snažil jsem se vymluvit, ale on se přesunul k mému ramenu a znovu silně stiskl zuby na mém rameni.

Skousl jsem si ret, tak moc že jsem ucítil nepříjemnou chuť železa. Jakmile se Joonův stisk zmenšil, přetočil mě a já skončil bříškem na posteli a hlavou v polštářích. Ucítil jsem jeho ruku na mém zadečku, nejdříve po něm jen přejížděl, ale když se jeho ruka dostala z něj pryč a já věděl, že mě praští, začal jsem hystericky brečet a připravil se na Joonovu ránu, která nikdy nepřišla. Místo toho mě dvě silné ruce přesunuly do jeho náruče a začal mi čechrat vlasy. „Jine, copak?" zeptal se a v hlase mu hrálo překvapení. Přeci jen oproti minule mi nic neudělal a já tu brečel víc než předtím.

Zavrtěl jsem hlavou a sedl si obkročmo na něj. „Jine, vše v pořádku?" zeptal se a začal mi palci stírat slzy. „Omlouvám se, nevím, proč jsem začal brečet." Joon se usmál a přitáhl si mě do objetí. „Je to moje chyba. Řekl jsi ne. Měl jsem poslechnout. Jsem zvyklý, že Yoongi přesně věděl, co může čekat a než jsme něco podobného spolu dělali, znali jsme se a chodili spolu už dlouho. Promiň, Jine, pořád mi nedochází, že na tebe musím jinak." lehce mi hladil záda a já se chtěl zvednout. Všechny slzy se zastavily a jediné co jsem pociťoval, byla nechuť. „Co děláš?" zeptal se Joon a více mě stiskl v objetí. „Nemusím poslouchat o tobě a Yoongim. Stačilo, že si to vytáhl minule." řekl jsem znechuceně a on se zasmál.

„Jine, jsem s tebou ne s ním a já měl možnost se rozhodnout." trochu se odtáhl a pohladil mě po tváři. „Nelituješ toho?" zeptal jsem se a on zavrtěl okamžitě hlavou. „Nelituju a myslím, že ani nebudu." úsměv si pohrával s jeho rty a já se k němu přitulil. U něj mi bylo dobře a i přes to všechno jsem se cítil u něj v bezpečí. Joon si pomalu začal lehat a mě tahal s ním, takže jsem na něm ležel. Okamžitě jsem se převalil vedle něj a on nelibě zavrčel. „Chci tě mít u sebe." a s tím si mě přitáhl pevně k němu. Přitulil jsem se k němu a chtěl jít spát, ale neměl jsem šanci. Pořád jsem myslel na Kooka a to mi nedalo spánku.

Opatrně jsem se zvedl a Joon mě chytl za zápěstí a tázavě se na mě podíval. „Kook... Chci vědět, jestli spí." stačilo na to, aby mě pustil a já mohl jít za svým bráškou. Vytratil jsem se z Joonova pokoje a šel za Kookem. S lehkým zaklepáním jsem otevřel dveře a v posteli jsem našel Kooka. Pomalu otevřel oči, které byly napuchlé od stálého pláče. „Myslel jsem, že už budeš spát." řekl jsem, když jsem se posadil k němu na postel. „Nejde to hyung." zamumlal Kook a posunul se ke zdi, abych si mohl lehnout k němu. Jenom jsem s úsměvem zavrtěl hlavou a tak si Kook sedl a nalepil se na mě. „Nevadí ti, že jsem tu hyung?" zeptal se trochu vyděšeně. „Ne Kookie, měli jsme to zařídit dřív, abys mohl bydlet se mnou." pročachral jsem mu vlasy a on se odtáhl.

Přejel po mě pohledem a smutně se na mě podíval. „Hyung, budeš dnes spát tady se mnou?" hodil na mě psí očka a já se usmál. „Co? Bojíš se?" pošťouchl jsem ho a on zavrtěl hlavou a pak jeho pohled padl na můj krk. Začalo mi pomalu docházet, proč se zeptal. „Nebolí to." řekl jsem a přejel jsem si po krku, kde mě kousl Joon. „Ale vypadá, že jo a k tomu tvoje rty... Ubližuje ti hyung?" v jeho očích hrál strach o mě a možná i nelibost k Joonovi. „Ne, neudělal by něco, co bych nechtěl." teda doufal jsem v to, že by to neudělal, nakonec dnes přestal. „Ale zůstaneš tu, že?" hodil na mě smutné psí očka a já přikývl. Lehli jsme si vedle sebe a Kook se ke mně přitulil. „Dobrou hyung." pronesl potichu a já s úsměvem přikývl a stále přemýšlel, co pro něj můžu udělat.

≈≈≈≈≈

„Proč mi kruci voláš v osm ráno?" zavrčel jsem potichu do mobilu a sledoval Kooka, jak konečně v klidu spí. Ten kluk skoro celou noc vzlykal a to nemluvím o chvíli, kdy jsem se probudil a on se snažil svůj pláč utlumit polštářem a pak se mi omlouval, že mě nechtěl probudit. Bylo mi ho líto a chtěl mu pomoct, ale jak mu mám pomoct, když se rozešel s někým, koho nejspíš miluje?

„Pomoz mi, Jine." Hobi zněl smutně a unaveně. „Co se děje?" zeptal jsem se a vstal z postele. „Když jsem včera přišel, Tae mě jako vždy nevítal a když jsem se šel podívat k němu, byl zachumlamej v posteli a odmítal se mnou jakoukoliv komunikaci." Hoseokovi v hlase hrál nepokoj a já si povzdechl. „Chtěl jsem jít s mým bráchou k němu a něco vyřešit... Musíš to zvládnout sám Hobi." pronesl jsem a Hoseok zasténal. „Jine, odlož to na zítra, neumím utěšit a Tae vypadá, že někoho potřebuje." zasténal a já protočil očima. „Jsi kamarád tak na dvě věci." zavrčel jsem a ukončil hovor.

„Jin-hyung?" Kookieho hlas byl unavený a já mu prohrábl vlasy. „Musím někam jít, kdyby něco, zavolej mi nebo běž za Joonem." řekl jsem a on při zaznění Joonova jména zbledl. „Kookie on ti nic neudělá a neudělal nic ani mně." dal jsem mu pusu na čelo a šel se převléknout.

≈≈≈≈≈

„Nemusel jsi chodit, nevím co Hoseok říkal, ale jsem v pořádku." zavrčel Tae, který nevypadal vyspale natož, že by byl v pořádku. „Kde je Hobi?" zeptal jsem se a on protočil očima. „Vyšukává duši z Yoongiho? Nejspíš... Je mi to nějako jedno." sedl si na gauč a já k němu. Sledoval jsem jeho oči podlité krví a věděl, že rozhodně moc nenaspal a nějakou tu chvíli probrečel. „Hele můj bráška, teď zrovna řeší nehezké věci a udělal kravinu, za kterou bych mu nejradši nafackoval, ale vlastně se mu nedivím. Můj nejlepší kamarád vypadá, že má depresi a vůbec netuším proč. A ten druhej idiot co si taky říká nejlepší kamarád, radši zdrhl... Co takhle mi ulehčit práci a říct co tě trápí?" usmál jsem se a prohrábl mu vlasy.

„Dnes ti utěšování moc nejde." ušklíbl se a pak se protáhl. „Nechceš mě seznámit s tvým bráškou? Ani vlastně nevím, jak se jmenuje." usmál se Tae a já přikývl. Vzal jsem ho za ruku a táhl ho k nám.

Když jsme dorazili k nám, Tae řekl, že má žízeň, takže zmizel v kuchyni a já šel za Kookem. „Kookie pojď ke mně, někdo se s tebou chce seznámit." usmál jsem se a on se pomalu vyhrabal z postele. Jeho černé vlasy byly rozcuchané, víc než jindy a pod očkama měl kruhy. „Zlato usměj se pro hyunga." řekl jsem, když jsem stál u dveří a rozevřel pro něj náruč.

Kook se smutně usmál a pak mě pevně objal. „Jine, máš někde pomerančový džus." slyšel jsem přicházejícího Taeho a otočil se i s Kookem v náručí a cítil, jak Kook ztuhl. „Měl by být ve skříni, vedle ledničky." řekl jsem a sledoval, jak Tae vyvalil oči, když uviděl Kooka. Párkrát zamrkal a pak se ublíženě podíval. „T-tae?" Kook mě více zmáčkl a Tae se zhluboka nadechl. „Kooku?" jeho hlas byl úplně jiný, než normálně a tolik odtažitý. Co se tu kruci děje?

≈≈≈≈≈≈

Copak se asi děje? Je Jin jediný komu to nedochází?
A jak bude dále pokračovat namjin?

Kam vlastně zmizel Hobi? Opravdu zmizel si užívat s Yoingim?