Don't Give Up

27.Kapitola

Pohled Taehyunga:
Prosím Kooku buď tam. Už dobrých deset minut jsem běžel jako o život a doufal, že Kook bude v tom bazénu. Protože to jak zněl Jinův hlas, nebylo dobré. Byl vyděšený a já měl strach jak o Jina, tak o Kooka.

Zastavil jsem se u bazénu, kde nikdo nebyl a potichu zaklel. Sakra, kde jen může být? Musel jsem ho najít a ujistit se, že je v pořádku. Moje baterka v mobilu se po hovoru s Jinem vybila a já tomu idiotovi ani nemohl zavolat.

Kde jen může být? No tak Taehyungu mysli! Okřikoval jsem v duchu sám sebe a snažil se přijít na místo, kde by mohl Jungkook být. Přemýšlel jsem nad místy, kde jsme spolu někdy byli a pak mě něco napadlo. Rozběhl jsem se do nedalekého parku a běžel na místo, kde jsme se poprvé potkali.

Bylo to asi před dvěma lety, když jsem odpočíval za malou skalkou v opuštěné části parku, kam nikdo nikdy nechodil. No, ten den to bylo jiné, přišel tam Kook, který si hledal stejně jako já klidné místo. Doufal jsem, že přesně tam bude.

Za chvíli jsem se ocitl v parku a běžel za malou skalku. A kupodivu tam seděl za skalkou uplakaný chlapec a já si povzdychl. Díkybohu Jungkooku...

„Kookie~" hlesl jsem a on překvapeně zvedl pohled ke mně. „Tae co to? Nemáš být na r-rande?" Kook lehce vzlykl a já k němu přešel a zvedl ho do stoje. Položil jsem své ruce na jeho boky a přitáhl jsem si ho do polibku. Kook naprosto ztuhl, když se naše rty setkaly a já ho tišivě palci hladil po bokách.

Pomalu jsem se od něj odtáhl a on zamrkal a pak se na mě podíval s překvapením vepsaným v očích. „Uhm... proč? Já myslel, že máš rande, tak proč tohle?" zeptal se mě vyděšeně a já se usmál. „Jo, byl jsem, ale teď jsem tu." usmál jsem se na něj, ale v jeho očích se stále nacházelo zmatení.

„Takže to nedopadlo? Nesedělo ti chování nebo se ti nelíbil?" zeptal se mě s nadějí a já zavrtěl hlavou. „Ne, popravdě byl naprosto dokonalý, jak jeho chování, tak vzhled. Je stejný ročník jako já a byl opravdu moc roztomilý." pronesl jsem upřímně a on smutně sklopil pohled. Vzal jsem jeho bradu mezi své prsty a donutil se ho na mě podívat.

„Ale stále jsem tady Kooku." znovu jsem spojil naše rty a užíval si ten dokonalý pocit. Co si budeme namlouvat, naprosto miluju jeho rty a ten pocit, když jsou na těch mých. Pomalu jsme se od sebe odtáhli a on se stydlivě usmál. „Moc tě nechápu Tae." hlesl Kookie a začal si žužlat spodní ret. 

„Celou dobu co jsem byl s ním, i když byl naprosto dokonalý, jsem myslel na tebe. A jediné co jsem chtěl, bylo vrátit se za tebou." dal jsem mu pusu na čelo a skousl si ret. Ano Jimin byl opravdu dokonalý, ale nebyl dokonalý pro mě. „Už předtím jsem věděl, že tě miluju, ale tohle mi jasně řeklo, že opravdu nechci být s někým jiným, Kookie." prohlásil jsem, když jsem si ho přitáhl do objetí.

Jungkook mi oplatil objetí a zavrtal mi hlavu do ohbí krku. „Já vím, že jsem udělal chybu. Vím, že jsem řekl něco, co jsem neměl, ale prosím Tae už mě neopouštěj. Spletl jsem se, nechci být bez tebe. Opravdu mě bolí, že bys byl šťastný s někým jiným." zavzlykal a já jsem ho pohladil po zádech. „Nemám v plánu tě opustit." řekl jsem a odtáhl se od něj. „Proč jsi Jinovi řekl, že jsi šel za mnou a jsi tady?" zeptal jsem se a on sklopil pohled. „Když řeknu, že jdu za tebou, nebude se ptát, kam jdu." zamumlal a našpulil pusinku.

„Dobře, ale teď se vraťme. Když jsem s Jinem volal, zněl vyděšeně." prohrábl jsem mu vlasy a on se na mě překvapeně podíval. „Nechal jsem mu vzkaz." řekl klidně a já se na něj nedůvěřivě podíval. „Tak mu, alespoň zavolej. Já mám vybitej mobil." poprosil jsem ho a on si skousl rty. „Nechal jsem ho vedle toho vzkazu." řekl omluvně a já se zarazil.