Don't Give Up

2.Kapitola

Pohled Seokjina:
„Víš dobře, že to tak bude lepší. Žil jsem sám celý rok a stejně jsi mi nedovolila, aby tu bydlel." zavrčel jsem do telefonu a moje matka se na druhé straně hovoru ušklíbla. „Kolikrát ti mám říkat, že ten bastard si to nezaslouží." zavrčela a já zalapal po dechu. „Umma, kolikrát mám já říkat, abys mého malého bráchu takhle neoslovovala?!" prakticky jsem vyplivl a ona si povzdechla.

„Co takhle, kdyby ses zaměřil na Namjoona a-" „Umma! Přestaň s tím! Já a Namjoon spolu nic mít nebudeme..." přerušil jsem svojí mámu. „Ale Jinnie, viděla jsem, jak se na něj díváš a vy dva-" „Myslel jsem to vážně, mami. A neříkej mi Jinnie..." přerušil jsem mámu a začal přešlapovat po pokoji.

Mé dveře se zaklepáním otevřely a v nich stál Joon s úšklebkem na tváři. „Jine?" jeho tmavé oči zrcadlily otázku a já se jen slabě usmál. „Umma, musím končit." zamumlal jsem a skousl si ret. „Ten hlas... To byl Namjoon? U tebe v pokoji? Jinnie až takhle rychle to jsem nečekala. Já-" „Umma! Tak to pro boha není! A kruci neříkej mi Jinnie!" začal jsem ječet do mobilu a cítil, jak pod zvídavým pohledem Joona rudnu.

Ukončil jsem hovor, i když jsme se nerozloučili a položil mobil za sebe na stůl. „P-promiň, já-" snažil jsem se ze sebe něco dostat, ale zastavil mě Joonův prst na mých rtech, po té co pár kroky překonal vzdálenost mezi námi. „Je to v pořádku, moje máma se mnou vedla podobný rozhovor. I když bys neměl se svojí matkou takhle mluvit. No ne, Jinnie?" moje přezdívka se mu s něžností převalila přes jazyk a já pro jistotu odtáhl své rty dále od jeho prstu.

„Prosím neříkej mi tak... A tvoje máma... Co přesně říkala?" řekl jsem nervózně a doufal, že mu do hlavy nehustila to, co moje máma mně. „To co tvoje, i když možná i trochu razantnější." zasmál se a já překvapeně vyvalil oči. „Ty jsi to slyšel? Já... opravdu se omlouvám, já vážně-" začal jsem zmatkovat, ale Joon mi věnoval uklidňující úsměv a pohladil mě po tváři. „Říkám, že moje máma říkala to samé a bylo to horší. Tak se uklidni, Jine. Je to v pohodě, my jsme v pohodě. Jen... jen prosím neposlouchej svojí mámu. My dva... to se nestane." věnoval mi opravdu zvláštní úsměv a já potichu přikývl.

Popravdě to zamrzelo. Bylo mi jasné, že se mi nevrhne kolem krku nebo to že se se mnou vyspí hned teď a tady. To jsem věděl, ale nemusel to říkat, tímhle stylem, jako že nestojím za nic a ani v nejmenším neuvažuje, že by se mnou mohl něco mít. Ale vlastně mu to ani nemůžu mít za zlé. Oba jsme byli jiní a oba jsme si představovali něco jiného.

„Co? Co jsi chtěl, když si přišel ke mně do pokoje?" falešně jsem se usmál a jeho oči se lehce rozšířily, jakoby si vzpomněl, že vlastně kvůli tomuhle nepřišel. „Jo jenom, že půjdu na chvíli ven, mám sraz s jednou důležitou osobou." šťastně se usmál, až mě píchlo u srdce. Jeho obličej se tolik rozzářil po té, co zmínil tu důležitou osobu a já hned věděl, jakým způsobem je pro něj důležitá. „Jo jasně, v kolik přijdeš? Jen jestli mám dělat jídlo i pro tebe nebo nemusím." sklopil jsem hlavu a nervózně si skousl ret. Nepřehnal jsem to? Neznáme se dlouho, vlastně se neznáme vůbec a já se vyptávám, kdy přijde.

„Ty počítáš na vaření i se mnou?" zeptal se s kapkou naděje v hlase a já pomalu zvedl hlavu, abych na něj viděl. „Tak vařil jsem pro nás těch pár dnů, co jsi tu a nevadí mi to. Samozřejmě jestli ti nechutná nebo nechceš jíst se mnou, tak tě nebudu obtěžovat a-" „Děkuju." přerušil mě a moje oči se znovu rozšířily. „Rád se s tebou večer najím. Jsi dobrý kuchař, Jine. A budu opravdu moc rád, když nám uvaříš." řekl s malým roztomilým úsměvem a já cítil, že moje tváře znovu rudnou.

„Dobře, klidně i v průběhu školy budu dělat večeře nebo něco do školy jen si řekni." řekl jsem pomalu a on se vděčně usmál. „Byl bys skvělá manželka, Jine." dal mi rychlý polibek na tvář a můj dech se zasekl. Joon se ode mě odtáhl a s prostým zatím zmizel z našeho bytu. Prudce jsem se nadechl a dosoukal se k posteli kam jsem se svalil.