Don't Give Up

1.Kapitola

Pohled Seokjina:
Dobře si pamatuju ten den, kdy jsem ho viděl poprvé. Chlapce s blonďatými, lehce nagelovanými vlasy. Jeho úsměv dokázal rozzářit celou místnost a jeho celá tvář byla precizní. Nemohl jsem uvěřit, že v Koreji je ještě někdo hezčí jak já, ale u něj jsem to musel uznat.

Byl o ročník níž, takže byl o nějaký ten rok mladší, možná i víc. Slyšel jsem, že jednu třídu přeskočil. Byl chytrý a náš pořadník, který na prvním místě hlásal právě jeho jméno, to dokazoval. Bez toho aniž by na mě promluvil nebo pohlédl, jsem mu začal propadat.

Nejzlomovější okamžik byl v květnu, když byl v druháku a já se v knihovně snažil vydolovat knížku z jedné vysoké police. Prsty jsem o knížku přejížděl, ale i přes to jsem jí nedokázal uchopit. A pak jsem cítil, jak se mi o záda opřela hruď a cizí ruka, která byla jen o malý kousek delší než ta má, mi sundala knížku dolů.

„Děkuju, já-" přestal jsem dýchat. Byl to onen chlapec s blonďatými vlasy a se jménem Kim Namjoon. „Nemáš za co." podal mi knížku s úsměvem a před tím než odešel, na mě laškovně mrkl. Ten okamžik jsem se poprvé zamiloval.

A dnes, kdy je to více než dva roky, se tu objevil znovu. Přesněji v mém bytě s kufrem a taškami. Moje oči nevěděly kam se dívat. Jestli na něj a obdivovat krásu, která spolu s jeho tělem vyrostla a obdivovat to, jak se stal ještě více sexy. Nebo raději někam do místnosti, abych nepůsobil divně. Než jsem se stihl rozhodnout Namjoon ke mně začal mluvit.

„Ahoj, jsem Kim Namjoon a otec mi řekl, že se domlouval s tvým a já tu budu moct bydlet." plaše se usmál a já přikývl. „Jsem Kim Seokjin a vítám tě u mě doma." začal jsem mu úsměv oplácet. A pomalu mi začalo docházet, co se tu sakra děje.

Budu sdílet byt s klukem, který mi ukradl srdce a pokud to nechci posrat, nesmí na to přijít. Nevím, jestli je dobře nebo špatně, že je tu, ale já jsem teď rozhodně šťastný.

Rozhlédl jsem se po mém, tedy našem, bytě. Stáli jsme v místnosti, která sloužila jako obývák, předsíň a kuchyňka v jednom. Nebyl to velký byt, ale pro dva vysokoškoláky, by to mělo být v pohodě. V téhle hlavní místnosti byly další troje dveře, když jsem nepočítal ty hlavní. Neboli dvě ložnice a jedna koupelna.

Koupelna byla na pravé straně mezi hlavními dveřmi a kuchyňkou. Na té levé byly jen dveře do ložnic.

„Ehm... Ty dveře vpravo jsou koupelna. Je bohužel jen jedna. No první dveře vlevo je můj pokoj a ty poslední budou dveře do tvého pokoje." vysvětlil jsem mu a začal mu pomáhat s věcmi. „Nemusíš mi pomáhat, ale děkuju." řekl tak nádherným tónem, že se mi málem rozklepala kolena. Sakra Jine, klidni se! Okřikl jsem sám sebe v duchu.

S Joonem to vlastně bylo docela jednoduché. Ani jsme se nenadáli a celý den jsme spolu prokecali. A pak přišlo to, čeho jsem se nejvíce obával. Moji a Joonovi rodiče nás přišli navštívit. Oba jsme se postavili ze sedačky, kde jsme se bavili, a zdvořile se uklonili. „Dobrý den pane a paní Kim. Jmenuji se Kim Seokjin." proč sakra máme stejná přímení? Zní to tak divně. „Můj ty bože Jisoo proč jsi mi neřekla, že tvůj syn je tak nádherný." vyjekla Joonova máma a já se stydlivě usmál.

„Paní Kim moc děkuji za lichotku, ale až když jsem vás uviděl, jsem pochopil, kde váš syn vzal ten krásný úsměv." odpověděl jsem a zrudl hned, jak mi došlo, co jsem to kurva řekl. Slyšel jsem za sebou, jak se Joon zasmál a pak mi položil ruku na rameno. „Dobrý den, já jsem Kim Namjoon, ale to už jste jistě slyšeli od našich." řekl Namjoon a jeho ruka byla stále položená na mém rameni. Jak dokonalý pocit.

„Minjee vypadá to, že naši synové si budou rozumět." zasmála se moje máma a my dva se na sebe přátelsky podívali. „Naše obchody by mohly jít ještě lépe, kdyby se rozhořela jejich jiskra." řekla máma s úšklebkem a já ztuhl. „Mami, to nemyslíš vážně!" řekl jsem možná přísněji, než jsem chtěl. „Co? Jinnie dobře víme, že tvůj vkus děvče nikdy nepřitáhne a vypadá to, že on ti padl do oka." řekla šibalsky a já začal svou matku nenávidět víc než kdy jindy. A to je vše k tomu, aby to nezjistil. Díky mami...

„Omlouvám se, ale myslím, že my dva se známe teprve asi 4 hodiny a diskutovat o něčem takovém mi přijde naprosto absurdní. Tak bych byl rád, kdybys přestala, umma." vyštěkl jsem. „Nechci vás vyhazovat, ale pokud si nepospíšíte, zmeškáte rezervaci." ukázal jsem na hodiny, které vysely na zdi, a otec přikývl.

„Ano má pravdu, v půl sedmé tam máme být." řekl a všichni začali odcházet. Tedy až na mě a na Joona. Můj otec vždy dával večeře na půl sedmou, byla to jeho tradice a já jsem tolik rád, že jí dnes neporušil.

Když se i za posledním 'hostem' zavřely dveře, oddychl jsem si a sundal ze sebe Joonovu ruku i když jsem nechtěl. Vlastně se divím, že ji nesundal hned při tom, kdy tu matka veřejně roztrubovala, že nejsem na holky. „Vážně se omlouvám, moje máma je... Je to prostě máma..." zamumlal jsem omluvně a Joon se začal smát.

„Promiň já jen, že jsem nečekal, že nás první den budou dávat dohromady." dál se smál a já se zarazil. „Nezačneš vyvádět, že jsi v bytě s teploušem a nebudeš mi vyhrožovat, že se nesmím přiblížit k tvé nebohé prdeli, jinak mi ho ustřelíš nebo mě odděláš?" zeptal jsem se na jeden nádech a Namjoon se jen dál smál.

„Za prvé v tomhle jedem oba. Ani mě nefascinují krátké sukénky a ty jejich malovátka. A zadruhé..." přiblížil se ke mně neuvěřitelně blízko a rty mi přejel po uchu. „Já bych nebyl ten dole, zlato. Tuhle roli by sis vzal ty a náramně by ti slušela." zašeptal mi do ucha, než se odtáhl a s úšklebkem na tváři vyrazil do svého pokoje.

A tenhle den bych mohl nazvat zlomovým v tom, že Kim Namjoon prohlásil, že by se mu líbilo ojet mi zadek a já z toho byl celou noc tvrdej, že jsem ani nedokázal v klidu usnout.

Co jen si s tebou počnu Kim Namjoone?

≈≈≈≈≈≈  

No, tak že?? Jak to může dopadnout, když je Jin zamilovaný do Joona a oni spolu bydlí? Proč se Joon, zachoval k Jinovi, tak jak se zachoval? A jak se do toho zaplete Yoongi, kterého Joon v prologu zmiňoval?

Doufám, že se líbilo a moc děkuji za vote, hned u prologu jich bylo moc :3 Jste super :3 Komentář potěší :3