Don't Give Up

14.Kapitola

Pohled Seokjina:
„Jine, pojď na rande." Joon mi přejel po boku a usmál se na mě. „Chceš jít na rande?" zděsil jsem se a Joon přikývl. „Večeře a kino. Nic víc, nic míň." usmál se a já lehce zrudl. „Nevím Joone, říkal jsem, že si tím vztahem nejsem jistý." pronesl jsem a lehl si skoro na něj. „Jsi těžkej." zavrčel a já se ušklíbl. „Jako by ti to vadilo." překulil jsem se vedle něj, i když se mě Joon snažil zastavit.

„Víš, že-" Joona přerušil mobil a já přijal hovor. „Hyung?" ozvalo se z druhé strany a já se usmál. „No už jsem myslel, že jsi na mě zapomněl škvrně." řekl jsem vesele a uslyšel na druhé straně vzlyk. „Co je brácho?" posadil jsem se a on dál vzlykal. „Prosím můžu u tebe být, táta... My se pohádali." rozbrečel se na plno a já si povzdech. „Přijď sem, domluvíme se." odpověděl jsem mu a on mi tiše poděkoval. „Jsem tam za chvíli, jsem kousek od tvého bytu." jeho hlas byl stále pln vzlyků a já ukončil hovor.

„Jde sem návštěva." řekl jsem a vstával z Joonovi postele. „Kdo?" zeptal se a já zavrtěl hlavou. „Někdo na koho se opovaž být hnusný a letíš odsud." pronesl jsem s klidem a on se zarazil. Vydal jsem se do obýváku a už slyšel zvonek. Myslel vážně, že je tu hned. Otevřel jsem dveře a stálo tam dítě s ubrečeným vzhledem, napuchlýma očima, ale přesto byla jeho tvář krásná a jeho rozcuchané vlasy mu spadaly do očí. Naznačil jsem mu, ať jde dovnitř a on kývl.

Přes rameno měl přehozenou plnou cestovku a jeho oči mě skenovaly. „Hyung, omlouvám se, ale já nevěděl, co dělat... Před týdnem jsem se pohádal s tátou a už nemám u koho zůstat." překvapeně jsem vyvalil oči a přitáhl si ho k sobě. Jeho taška mu spadla z ramene a on se ke mně přitulil. „Měl jsi mi okamžitě zavolat, kde jsi byl?" zeptal jsem se starostlivě a on znovu vzlykl. „Kamarádi." jedno prosté slovo a pak znovu mlčel. „Co se stalo?" dál jsem se vyptával a on zavrtěl hlavou. „Kooku nepokoušej mě." zavrčel jsem a on se odtáhl. Začal šmátrat v tašce a pak si vytáhl identifikační kartu a podal mi ji.

„Nejdřív přišel s tímhle a pak se dozvěděl, že to táhnu s klukem. Byla to hrozně dlouhá hádka a já pak utekl." řekl a znovu se ke mně přitulil a já si ani nestihl prohlédnout kartu. Najednou se otevřely dveře a v nich byl Joon. „Další kamarádíček?" zavrčel a já se na něj naštvaně podíval. „Můj mladší bratr idiote." oplatil jsem mu to stejným tónem a on vyvalil oči. „Nevěděl jsem-" začal Joon, ale Kook ho nenechal domluvit. „Nechlubil by se tím. Nakonec jsem jen nehoda." odstoupil ode mě a sklopil hlavu. „Kooku tak to není, jsi moje zlatíčko." stáhl jsem si ho na sebe a Joon pořad zvědavě koukal.

„Je to nevlastní bratr a matky úlet. Proto řekl, že je nehoda... Matka se vyspala s někým a vrátila se k otci. Nechápu, že ji vzal zpět, ale vzal, a z toho úletu se narodil Kim Jungkook." ukázal jsem na Kookieho a on zavrtěl hlavou. Ukázal na kartu, co mi předtím dal a posmutněl. Podíval jsem se na kartu a zalapal po dechu. „Změnil ti příjmení?" zděsil jsem se a on přikývl. „Jsem Jeon Jungkook." řekl opravdu nelibě a já si i s ním sedl na gauč.

Možná bych neměl o Kookovi mluvit jako o úletu, ale tak to bylo, i když se mi to nelíbilo. On byl jen něco, co nikdo nechtěl, on byl jen někdo, kdo jeho rodičům zbytečně bral čas, peníze a energii. Zní to naprosto odporně, ale tak to bylo, tedy ne u mě, já ho z celé naší 'dokonalé' rodiny měl jediný rád.

Pohladil jsem ho po vlasech a on se ke mně znovu přitulil. Miloval jsem svého brášku a nelíbilo se mi, že jak matka, tak jeho otec ho odmítají. Do jeho desíti žil u nás a jediný kdo ho vychovával, jsem byl já. Je pravda, že ze začátku jsem Kooka bral, jako něco co narušuje mír a klid naší rodiny, ale byl jsem na omylu. On byl a pořád je úžasné dítě a přístup jeho rodičů si nezaslouží.