I Love You Fred Weasley!

{6}

Dny plynuli a mně bylo na světě hůř a hůř. Už jsem to chtěl mít za sebou. A tak jsem si jednou řekl, že za tři dny to udělám. Stejně už se blížil začátek školního roku. A ta chvíle byla přesně před třemi dny. Mamka se ohledně tohoto cestování časem domlouvala s Brumbálem a on nám poskytl obraceč času, takže za dvě hodiny budu mít všechno z krku.

Na postely mi ležel kufr. Všechno, co bych si normálně zbalil do Bradavic mám zbaleno, ale ještě mi chybí to, co dělá můj pokoj mým pokojem, tedy všechny hračky a drobnosti. Je jich tu strašně moc, tak si je nemůžu vzít všechny. Vytáhnu famfrpálovou sadu s míči a hodím ji do kufru. Další přidám hodinky, kouzelný hrneček, který jsem dostal od Ginny, fotku naší rodiny z Egypta, rodinné album, petardy, knihu o záškoláckých zákuscích, medvídek z dětství, bajky barda Beedleho ad. Kufr jsem předtím musel vylepšit kouzlem, aby se mi tam vlezlo všechno, co jsem chtěl... Kvalitní kouzlo.

Do kufru jsem házel především fotky, brožurky a denní věštce abych mohl vzpomínat. Teta mně upozorňovala, že je to jisté riziko vzít si je s sebou, že kdyby je někdo viděl může to dojít k vážnějším důsledkem, třeba i ke změnění budoucnosti, ale tohle riziko bylo to nejmenší z rizik, která jsem hodlal podstoupit.

Před několika dny jsem měl pohovor s ministerstvem a oni mi všechno vysvětlili a doplnili mě. První z rizik byly ty fotky. Druhé bylo, že se nemusím vrátit domů, to jsem věděl a nějak jsem to přenesl přes srdce. Třetí bylo, že pokud se někdo dozví moji pravou identitu, můžu se jít rovnou zahrabat, protože to mě potom Brumbál pošle zpátky bez ohledu na dobu, která se odehrává doma. Čtvrté riziko, nesmím nikomu říkat jeho budoucnost, což bude těžké, když budu v ročníku s rodiči Harryho Pottera. Vím, že začátky ve světě pobertů a Lily Evansové, nebudou lehké, ale budu se muset naučit žít tam, kde dokázali žít i oni. Sice budu muset opustit svou rodinu, ale třeba tam aspoň potkám nové lidi a naučím se novým kouskům.

,,Ťuk, ťuk," ozvalo se ode dveří.

,,Vstupte," odpověděl jsem a dovnitř vstoupili všichni mí nejdražší. Mamka. Taťka. George. Ron. Bill. Charlie. Ginny. Moji nejbližší, ti, co mně po celý život drželi nad vodou, ti, co tu pro mě dokázali být i když jsem byl otravný a nepříjemný. Začali se mi oči plnit slzami. Jsem kluk, kluci přece nebrečí. Ale já jsem to napětí nevydržel a potichu se rozvzlykal. Nebylo to zrovna chlapské, ale nikdo se mi nesmál, všichni mě chápali. Kéž by mě dokázali chápat celý život. Mamka byla většinou naštvaná, když jsem něco natropil spolu s Georgem, ale většinou mi odpustila, ale nechápala mě. Chtěla ze mě mít vzorného studenta, ale to já nebyl. Začal jsem z prava u Billa.

,,Freddie, vím, že to bude těžké, ale já na tebe nikdy nezapomenu. Jsi skvělej brácha a věřím ti, že si k nám znovu cestu najdeš." Objal mě. Zase mi začali stékat kapky slané vody po tváři. ,,Děkuju," usmál jsem se přes slzy.

,,Frede, mám tě rád, jsi jeden z mých nejlepších bratří a s radostí vzpomínám na hry s tebou, když jsi vždycky vyhrál díky své vynalézavosti. Jsi chytrej a se svou chytrostí se nám vrátíš. Určitě." Obejmul mě Charlie. ,,Díky ti brácha." odpověděl jsem a poplácal ho po rameni.

,,Frede, jsi úžasnej bratr, nikdo z nich mi tajně nepodstrkával úkoly do lektvarů, jako ty. Jsi hrozně skvělej a mám tě ráda." Řekla se slzami Ginny. ,,Děkuju Ginnynko." Obejmul jsem ji.

Takhle to pokračovalo se všemi. Postupně se se mnou rozloučili a snesli my kufr dolů. Tam už čekala teta Sybila a paní profesorka Mcgonalgalová. Snažil jsem se potlačit svůj strach. Musím to zvládnout i když to nebude ten nejsnadnější úkol...