I Love You Fred Weasley!

{14}

Člověku se většinou stávají věci, co si nejvíc přeje aby se mu nestaly. Jsou k tomu i přísloví. A já na jedno doplatil. Nechval dne před večerem, znělo mi v hlavě matčino slovo. A přesně to jsem udělal. Řekl jsem že je to skvělý den, ale on byl ve skutečnosti hrůzyplný. Stala se jest divná věc kterou by nepředpověděla ani Sybila Tralawneyová. Měl jsem trest a to s tou nejpodivnější osobou  v Bradavicích, tedy s Lizzie​ Rowellovou.

Tahle temperamentní mladá dívka mi překopala plány od základů. Klidné nerušené školní tresty se proměnily na trapné chvíle ticha a agrese. Byla jedinečná, ale kvůli něčemu ke mně nebyla úplně upřímná. Proč, to jsem chtěl zjistit co nejdřív.

,, Máte domácího skřítka, Frede?" Zeptal se Dylan.

,,Ne," odpověděl jsem a mračil se na pergamen, který byl zcela prázdný a já jakobych ho chtěl přinutit napsat esej za mě.

Bylo odpoledne. Jedno z těch odpolední, kdy raději zůstanete v hradu než byste šli ven, kde svítilo sluníčko a teploty se pomalu sunuli k bodu varu. Já, Ryan, Dylan a Nick jsme seděli ve společenské místnosti a snažili se napsat esej na téma domácí skřítkové. Ani jeden z nás žádného neměl a ani jeden z nás nevěděl jak napsati jen pouhý úvod eseje. Z hlavy se mi muselo kouřit jak jsem usilovně přemýšlel nad rozdílem skřítků z naší doby a skřítků z téhle doby. A to mě ještě čekala hodinka na ošetřovně, kde jsem měl rande s košťátkem a lopatkou, a  minimálně jedna slovní přestřelka s Lizz.

Líně jsem se zvedl s křesla, zamával klukům a loudavým krokem se vydal k ošetřovně. Cestou jsem potkal Lily, která spěchala za Jamesem, proč? Asi je přepadla láska. Ještě jsem se cestou stavil do velké síně, kde už byla nachystaná večeře. Vzal jsem si vdolek s malinovou marmeládou, napil se šťávy a opustil tu milou místnost s jídlem.

Lizzie ještě na ošetřovně nebyla. Bylo tu jedno zatažené lůžko na kterém jsem zahlédl Rema Lupina. Byl celý poškrábáný a zřejmě spal. Vydal jsem se do kumbálku pro mycí prostředky. Našel jsem dva hadry, koště, lopatku a kbelík na​ vodu. Když jsem začal zametat, přišla Lizzie.

,,Čau," řekla.

,,Ahoj," odpověděl jsem a tohle byl konec naší konverzace. Oba jsme si hleděli svého, já zametal a vytíral, ona umývala okna a parapety.

Najednou na mě dopadla sprška vody. Otočil jsem se, ale Lizzie jakože nic. Rozhodl jsem se jí tu tekutou sprchu oplatit a jemně na ni cákl.

,,Hej," otočila se na mě se smíchem a v nestřežené chvíli na mě šplouchla vodu. Skončila mi na obličeji a tak jsem to nehodlal nechat. Vzal jsem svůj kýbl a vylil jí ho za krk. Zaječela, protože ta voda byla studená. Potom vstala, mokrý hábit se jí lepil na útlé tělo a já si ji konečně mohl trochu více prohlédnout, protože velký hábit mi neumožnil vidět její postavu. Byla hezká. Sice trochu pohublá ale měla i svaly. Odhrnula si pramen mokrých, červených vlasů z čela a chrstla na mě její kýbl. Okamžitě mnou projel šok, ledová voda mě ohromila a potom jsem jen cítil jak se mi hábit lepí na záda a na hrudník.

,,Děkuji," ušklíbl jsem se. Ona se jen uchechtla.

,, Měli bysme tu vodu utřít a pak už můžem jít, naše hodinka skončila." Řekla. Kývl jsem a podal jí jeden ze svých dvou hadrů. Svorně jsme začali utírat tu kapalinu, která zavinila mokrost nás obou. Lizzie se usmívala. Úsměv jí slušel, hned vypadala příjemnější.

A takhle mi skončil den. Večer v posteli jsem vzpomínal na George který se popásá s nástrahami Voldemorta, který se musí postarat o Harryho a ostatní, který přišel o ucho, ale ultradlouhé uši máme pořád. To byl vlastně můj vynález, já ho vymyslel a George mi pomohl ho zkonstruovat. Byly to zlaté časy, kdo ví jestli se teď vrátím domů, jestli své nejdražší dvojče ještě někdy uvidím...