I Love You Fred Weasley!

{11}

,,Slečno Evansová, jaktože nám to nikdo neřekl?"

,,Nějak jsme to zazdili."

,,Tohle se nedá zazdít, je to velmi velké ublížení na zdraví, budeme rádi, když ten chlapec bude trpět jen bolestmi hlavy."

,,Já se omlouvám pane řediteli."

,,Vy jste v pořádku?"

,,Ano, mně nikdo neublížil, jen Fred to schytal."

,, Jděte do své ložnice slečno a pro zítřek jste omluvena z vyučování."

,, Děkuji pane."

Praskly dveře a já se probudil. U mé postele seděla madame Pomfreyová a vedle ní stál ředitel Armando Dippet, předchůdce Brumbála. Oba se mračili, ale jakmile zaregistrovali, že jsem při smyslech, začali se šíleně usmívat, jokoby nic.

,,Jak jsem na tom?" Zeptal jsem se narovinu, abych měl přehled.

,,Při pádu ve velké síni jste si rozbil hlavu, máte horečku, nízký tlak a migrénu."

,,Aha," zamračil jsem se.

,, Ještě alespoň dva dny si tu pobudete."

,,Ach jo." Zanadával jsem.

,,Smím si s vámi promluvit, cítíte se na to?" Zeptal se ředitel Dippet.

,, Bolí mě hlava, ale při smyslech jsem. Co potřebujete vědět?" Vůbec jsem na rozhovor chuť neměl, ale stejně bych se tomu nevyhnul, tak ať to mám za sebou.

Profesor Dippet mi položil několik otázek na které jsem slušně popravdě odpověděl. Potom mi dala madame Pomfreyová léky proti bolesti a na spaní a já spokojeně usnul.

,,Čarodějnice leze dírou, kouzelník oknem, kouzelník oknem, nebudou-li kouzlit nezmoknem, nebudou-li kouzlit nezmoknem.''

Probudila mě povědomá melodie písničky Čarodějnice leze dírou. Melodie která mi připomínala dětství.

,,Kdo jsi?" Obořil jsem se na holku, co mě vzbudila ze spánku.

,,Lizzie Deborah Rowellová." Zamračila se.

,,Co tu děláš?" Zeptal jsem se.

,,Pracuju, a ty Nebelvíre si lehni do postele a spi." Odbila mě.

,,Ty jsi ze Zmijozelu?" Divil jsem se.

,,Jo," odsekla.

,, Proč tu jsi?" Nemohl jsem si odpustit otázku, kterou jsem měl na jazyku.

,,Moje věc." Řekla pohrdavě a začala v rohu zametat pavučiny. Chvilku jsem ji pozoroval. Byla celkem vysoká, ale hubená. Vlasy, které byly jasně červené měla svázané v pevném uzlu a zelený hábit jí byl moc velký. Ze zelených očí jí sršely blesky, když si mě všimla.

,,Hleď si svýho." Okřikla mě.

,,To jsi pořád tak hnusná?" Zeptal jsem se váhavě.

,,Ne, ale Nebelvír mě k tomu nutí." Usmála se protivně.

,,Nešťourej se mi v koleji, spíš mi řekni, proč trčíš na ošetřovně?" Pobídl jsem ji už trochu naštvaně.

,, Trest," kývla hlavou a smetí ze země si nasouvala na lopatku. Rozhodl jsem se ji přitom nechat a lehl si zpátky do postele. Bolela mě hlava. Napil jsem se vody ze skleničky, co byla na stolku a zavřel oči. Neusnul jsem však, protože mě Lizzie Deborah Rowellová vyrušila.

,,A ty tu děláš co?" Vyměnila si se mnou stranu tázacího.

,,K čemu je asi tak ošetřovna?" Zeptal jsem se sarkasticky.

,, Takže ty jsi invalida?" Usmála se.

,, Tak nějak jo, ale ne na tělo, spíš na duši." Podíval jsem se na ní. Pak bylo zase ticho. Nebylo trapné. Jen jsme oba přemýšleli nad svými životy.

,, Já jsem proměnila spolužáka v domácího skřítka. Profesorka mi udělila trest, týden každý večer​ tady uklízet." Zašklebila se.

,,Byl to alespoň idiot?" Usmál jsem se.

,,To si piš, pořád mi nosil oslizlý kytky a v lektvarech mě shodil do kotle, co v něm byl nápoj lásky." Zavzpomínala Lizzie.

,,To já jsem jednou dal spolužákovi dortík, co mu po něm naskákaly osypky."

,,Tak ty jsi taky rošťák? Vítej v klubu." Podala mu z legrace ruku a zatřásla s ní.

,,Ale z Nebelvíru."

,, Jenže já ze Zmijozelu."

,,Tyhle dvě rovnoběžky se nikdy neprotnou." Řekl jsem zvesela.

,, Myslím, že by ani neměli." Řekla a vyběhla z místnosti.

Věděl jsem, že nad tímhle budu ještě dlouho přemýšlet. Proč by se neměli protnout?